xxmartinxx
22 296 bodů •
4
Adaptace klasické literatury mají v 90 % tu nevýhodu, že jsou adaptovány jako kusy historie, pohledy do minulosti, v nichž je automaticky nostalgie, respekt a sošnost. A to i v případě, kdy se adaptují díla věnující se palčivým aktuálním problémům, díla skandální, narušující konvence a slušné mravy. Zapomíná se, že tyto knihy nebyly psány jako historické romány, ale jako současná společenská dramata. Paní Bovaryová není základní dílo literárního realizmu náhodou - jde o komplexní příběh, v němž je doslova uvězněna nálož emocí čekající na neřízenou explozi. Jeho přední devizou je nekompromisní protagonistka - taková, k níž nejsou budovány sympatie ani antipatie, její skutky jsou v důsledku především tragické svou banální bezvýchodností, zbytečností a prázdnotou. Emma Bovary není dobrosrdečná dívka v deziluzi, svým manželem pohrdá prakticky od prvního okamžiku a je aktivní strůjkyní svého neštěstí, které mohla v jakémkoliv bodě odvrátit, kdyby byla schopna nadhledu. (A neschopnost tohoto nadhledu, částečně zaviněná sebou, částečně společností je ústředním tématem románu.) Madame Bovary udělala moc špatných věcí na to, aby si zasloužila sympatie - její patologická nenávist byla až komická (když šla na nákup po levé straně chodníku, řekla manželovi, že šla po pravé, aby mu mohla lhát ještě o kousek víc). Zlikvidovala všechny okolo - ale především samu sebe, v důsledku čehož se nedá ani jasně odsoudit. Neříkám, že literární adaptace musí být za každou cenu věrná. Problém je, když odchylky, zkratky a zploštění nejsou výsledkem vlastního tvůrčího záměru, ale prostě nepochopením díla. A to jsem se zatím věnoval jen čistě "tématům" a ne mnohem objektivnějším věcem, jako že jsou sice zachovávány dějové prvky, ale jsou zcela přetrhány jejich vztahy k psychologii a motivacím postav (běžná chyba adaptací). Tady je prostě holka jen politování hodná a smutná a zároveň nesmyslně inteligentní - zásadně jí chybí naivita, která přitom vše, co se v příběhu děje, drží pohromadě. (Na konci románu není překvapený čtenář, ale právě hrdinka, protože jako jediná vůbec netušila, do čeho se řítí.) Chybí jakékoliv nuance vnitřního rozpoložení i funkčnosti prostředí, prostě se jen odškrtávají nutné položky. Když se chce v knize Bovary projet na koni, musí si nejdřív sehnat dámské sedlo - ve filmu prostě naskočí obkročmo na koně a jede. Limity jejích možností, které jsou pro děj tak zásadní, jsou přítomny jen na té nejvágnější rovině. A na konci se Mia poslušně sesune k zemi uprostřed louky a dostane se jí milosrdné zatmívačky - místo několik stran dlouhého detailního popisu nelidských křečí, bolesti, halucinací a zvracení krve za přítomnosti pětileté dcery (která ve filmu neexistuje) a víceméně kohokoliv z vesnice, kdo byl zvědavý se na konec té výstřední ženštiny přijít podívat jako na cirkusové představení. Je to jen vyžvýkaný vkusný a kvalitně natočený film - a to jako zpracování jedné z nejzásadnějších a k tomu tak nelidsky dobře napsaných knih nestačí.
Paní Bovaryová
Pani Bovaryová