Recenze filmu Srnky

Srnky bohužel vyplýtvají na své osamělé, ztrápené, sebelítostivé, navenek „divné“ aktéry mnohem více lepkavého soucitu než přirozeného smíchu.

Srnky si přímo rochní v podvracení toho, co divák od filmu čeká, ať už je to soustředění vyprávění, napojení na postavy nebo aspoň zakončení příběhu. I v řízeném podrazu na diváka je ale vidět určitá vnitřní nesoudržnost a také zvláštní nedotaženost. Dozvíme se, že čekat na rozuzlení nemá smysl, ale už ne to, jaký smysl má vidět tento film.

Zjevně srdcová záležitost režiséra a scenáristy Tomáše Svobody dává velký herecký prostor tvářím z Divadla Mír (a v případě Robina Ferra i všem dalším částem jeho těla) a třeba i zdařilá kamera nečiní ze sledování utrpení, nelze však s čistým svědomím říct, že by erupce nápadů vedla k něčemu smysluplnému (či aspoň uvědoměle nonsensuálnímu).

Humor a styl inscenace zůstávají věrné divadelní tradici souboru, přičemž film zachovává charakteristickou absurditu a bizarní situace, které už jsou jejich poznávacím znamením. Srnky nejsou určeny pro všechny, pro fanoušky Divadla Mír film nicméně nejspíše nabídne přesně to, co fanoušci očekávají…

Výrazně komornější česká variace na Wese Andersona, případně Davida Lynche. Bude se vám to pravděpodobně líbit, pokud holdujete divadelnímu typu humoru, kterému já bohužel neholduji.

Film chce být chytrý, provokativní a hravý, občas i je, ale většinou se zasekne někde na půli cesty. Ano, oceníte snahu dělat českou komedii jinak, oceníte pár momentů, kdy se opravdu zasmějete, ale celkově z kina odcházíte s pocitem, že to bylo spíš umělecké cvičení. Pokud hledáte surrealistickou hru se smyslem života, pravděpodobně vás víc zasáhne i noční repríza Majora Zemana.

Není financovaný z grantů, podle svých slov ho zaplatili sami aktéři, a po řemeslné stránce dokonce není zase tak úplně marný. Ale kdo není vyznavačem této poetiky a humoru, ten bude čas i peníze za vstupné utrácet zbytečně, na jeho vztahu ke Třem tygrům a Divadlu Mír Srnky rozhodně nic nezmění.

První dvě kapitoly ze čtyř svým pojetím ještě dokáží zaujmout a místy i pobavit, ty zbylé dvě i samotný závěr jsou pak nicméně již na hranici zdlouhavého utrpení, v němž je vám stydno za to, co jsou někteří herci a herečky na plátně nuceni předvádět.