Srnky jsou podvratnou přehlídkou exotů a úchylů. Postrádají ale jakýkoliv smysl

Těmi jsou čtyři podivíni, kteří se potýkají s bizarními problémy. Zakomplexovaný operetní dirigent Petr (Štěpán Kozub) přijde při autonehodě o oční víčka. Dostane protézy, které při mrkání hlasitě klapají, což mu znemožňuje jak vykonávat práci dirigenta, tak navštěvovat milované koncerty. Mykolog Patrik (Vladimír Polák) díky dávné klukovině předčasně vyrostl a od té doby trpí závratěmi z vlastní výšky, takže i v dospělém věku chodí přikrčený tak, aby byl ve výšce osmiletého kluka. Zaměstnanec finančního úřadu Karel (Robin Ferro) je asociální stalker, jemuž se teprve nedávno podařil první sexuální zážitek. Střet s realitou jej ale přivede na pokraj zhroucení. Herec Ewald (Albert Čuba) se chce milovat se srnou, protože ho omrzel sex se ženami. Všichni se setkají v jednom brněnském paneláku, kde jejich osud rozhodnou kouzelné srnky. 

Následuje přehlídka bizarních fobií, úchylek a znepokojivých výjevů, během nichž se dostaneme do hlavy skupině fakticky dost odpudivých postav. Svoboda se podle svých slov inspiroval poetikou dramatika Bertolta Brechta, především v tom, jak jsou protagonisté svých příběhů zároveň jejich vypravěči, kteří se obracejí na kameru a komentují dění a své vnitřní pocity, případně popisují probíhající děj. 

Patří to ke zcizovacímu efektu, jenž brání ztotožnění diváka s hrdiny, emocionálnímu podlehnutí zobrazovanému a k oživení divákovy reflexe. Divákovi Srnek je stále připomínáno, že nesleduje skutečnost, ale jen drama, což nám připomínají nejen komentáře protagonistů, ale také bizarní efekty, sebeuvědomělé snové sekvence či úloha kouzelných srnek.

V souladu s podvratností, s jakou jsou Srnky vyprávěny, se standardního vyvrcholení divák nedočká. Svoboda totiž napsal hru tak, aby pod očekáváním diváka rázně podtrhl židli. K dadaistickému vyznění příběhu to jistým způsobem patří. Koneckonců, vyprávění Srnek nakonec není o příběhu jako takovém. Snaží se hlavně vykreslit znepokojivý vnitřní svět svých hrdinů, kteří jsou sami o sobě problematičtí. I bez užívání zcizovacího efektu by byl problém se na ně napojit.

Koneckonců film není akcí Tří tygrů a nesdílí s nimi ani příliš společné poetiky. Tři tygři pracují se stereotypy, které známe a jimž se můžeme smát. Oproti tomu hrdiny Srnek jsou figury, jež jsou naopak výrazné nikoli zveličením známých vzorců chování, ale co největšími odchylkami od společenských norem. Jinými slovy jsou to exoti, kteří těžko mohou být divákovi vzdálenější. Jsou buď až příliš do sebe zahledění, zajati sebeklamem a oddaní bizarním zvykům jako Petr, vyšinutí jako Patrik nebo zneklidňující jako Karel a Ewald. Film nás vtahuje do jejich vnitřního světa, zároveň nám ale brání se s nimi ztotožnit.

Otázkou ale zůstává, co se vlastně tvůrci snaží počinem říct? Srnky jsou podvratné vypravěčskou konstrukcí, kdy příběh vyplyne zcela jinak, než jak divák očekává, hrdiny, na něž se nenapojí, i konvencemi vyprávění, kdy soustředí pozornost na určitý bod příběhu, aby jej vzápětí opustil a přesunul se k jinému. Promluvy do kamery jako na divadelních prknech pak popírají samotné médium. Ve výsledku sledujeme film, který vlastně o ničem být nechce a se zlomyslným tetelením čeká, až to zjistí i divák. Stačí ale pouhá podvratnost k tomu, aby vznikl dobrý film? 

Ve výsledku Srnky nabízejí dokonale sehraný soubor Divadla Mír. Všichni čtyři herci mají mezi sebou výbornou chemii a podávají jadrné vtipy s naprostou nenuceností. Nakonec závisí na divákově smyslu pro humor a na tom, jak mu sedí pitvoření hlavních herců a nakolik je schopen a ochoten skousnout kombinaci prostředků filmu a divadla. Ta je naštěstí poměrně vyvážená. Film místy využívá široké záběry, aby vytvořil dojem divadelního jeviště, přitom ale využívá střih a práci s kamerou tak, aby nepůsobil jako divadelní záznam a dodal příběhu filmový jazyk. 

Díky tomu ale snímek působí lehce nesoudržně, zejména v tom, jak střídá typy ustavujících záběrů. Některými upomíná na divadelní kořeny a vytváří dojem jeviště, jindy zcela vplouvá do filmové řeči a užívá detaily a polocelky v momentech, kde předtím užíval celky. Není příliš pravidelnost v tom, kdy využije delší statický záběr, kdy naopak střih, kdy používá exteriéry a kontinuální záběry a kdy nechá postavy v divadelních kulisách. Tím spíš snímek vypadá jako pokus o dadaistický a podvratný kousek, jenž ale postrádá promyšlenější konstrukci. Ve výsledku Srnky působí jako vršení bizarností, což samo o sobě nestačí.

Podívejte se také na nejlepší komedie podle Kinoboxu.