Domů na Vánoce je jinak velmi příjemný komorní film, jakých se v našich kinech mnoho nevidí. Už jen kvůli tomu stojí za zhlédnutí. Pokud ovšem dlouhodobě sledujete pouze americké blockbustery a jiné filmy kategorie A, natočené v USA, pak toto norské dílo asi opravdu není pro vás.
Věřím, že ho budete mít taky, a věřím i tomu, že po jeho zhlédnutí leckdo dostane touhu obejmout svůj protějšek, zavolat dětem nebo přátelům – protože právě o tom, jak k sobě lidé hledají cestu, tenhle snímek je…
Kdo už má dost nasládlých vánočních limonád, které nám vnucují, že o Vánocích se mají všichni rádi, vyřeší všechny své problémy a jsou bezmezně šťastní, je na správné adrese. Tak co, vyberete si za symbol letošních filmových vánoc Santa Clause, nebo radši norského skřítka Nisseho?
Nikdy bych neřekl, že sousloví „milý vánoční film“ může znamenat i pochvalu, Bentu Hamerovi se podařilo přesvědčit mě o tom. Mozaika náznaků, detailů a nálad je účinnější, než patosem přetékající příběhy ve svých závěrech plné šťastných rodinek, rolniček a širokých úsměvů.
Osobitá Hamerova citlivost smísená z ironie a soucitu se tu prokousává závějemi melancholie a jen pomalu vyvolává emoce. Kdo tomuto filmu věnuje svou trpělivost, uvidí na konci polární záři a mezi sváteční depresí ucítí i sváteční poselství o lidské solidaritě.
Celkově drsný tón filmu ji sice vyváží na tu správnou stranu, ale opět se vnucuje nepříjemný pocit, že s tímhle lavírováním Bent Hamer dříve problém rozhodně neměl.
No výsledkom je film, ktorý neurazí, ale ani neprekvapí, predstavuje absolútny šedý priemer severskej kinematografie, ktorý si divák pozrie raz a ak si ho bude pamätať aj na druhý deň, tak mu gratulujem.
