Některé jejich rozpravy o lásce zní poněkud toporně, důležitější ale je, co se tu vyjádří mimo řečí, pohledy, písněmi, prostředím. Tak impresionistický film, který tvrdí, že šťastná láska je romantická iluze, se pak drží paměti se znepokojivou neodbytností.
Film má zvláštní atmosféru bezčasí. Může se odehrávat teď i před deseti lety. Důležitější než rok je roční období. Zima, která vytváří tak působivý kontrast s žárem lásky, co spaluje hlavní trojúhelník tak, až z toho Nemourse zapomene učit a Junie chodit do školy.
Samozrejme, priaznivci klasických romantických príbehov v štýle Rosamunde Pilcherovej mu môžu jeho osobitosti vytknúť, ale ja to považujem za plus. Takisto vzhľad Junie, ktorá síce nie je najsympatickejšou postavou, ale do filmu sa dokonale hodí.
Kdybych měl shrnout pro a proti, pak do první kategorie zařadím kromě hereckých výkonů a věrně ztvárněného prostředí i hudební stránku filmu, snad s výjimkou scény, kdy v klíčových chvílích zpívá sám jeden z hrdinů – na mě to působilo v daném kontextu rušivě.
Jenže tvrzení, že většinou se takto nechovají (city neprožívají, nekomunikují atd.), ještě neznamená naprosté popření čehokoli takového. Vlastně film přináší pozitivní zjištění, že uprostřed cynismu, násilí a mravního zmaru (což ovšem do příběhu neproniká) se vyskytují také až pohádkově ušlechtilé city a bouřlivé odezvy na ně.
Většinu zásadních momentů totiž ve snímku odhadnete několik minut předem. Nemusí to být nutně špatně, třeba ve chvíli, kdy už už víte, jak to dopadne s právoplatným přítelem Junie, a jen si povzdechnete, jaký to je chudák. Jenže to je oproti ostatním výjimečná scéna s nábojem, jinak je tu předvídatelnost stejně otravná jako krásná Junie.
Když se to vezme kolem a kolem, takovouto režii, střih, kameru, to všechno už jsme viděli. I když vezmeme v úvahu to, že byl scenárista limitován literární předlohou, nakonec jediné, co zůstane na filmu zajímavé, je jeho francouzskost. Rozhodující je, jestli vám to stačí, nebo chcete víc.
