martin-mickey-stusak
28 449 bodů •
10
Francouzská nová vlna, barevná sentimentální hudební komedie a v ní Anna Karina, Jean-Claude Brialy a Jean-Paul Belmondo. V podstatě se jedná o umělecký film, jehož součástí je imitace muzikálu, melodramatu a frašky. Občas se vyvrbí i nádech dokumentárního a filmového noiru s vizuálními vtípky a místy i odkaz na jiné filmy, kterých si ale všimne dnes už jen opravdový znalec francouzských klasických filmových počinů. Režisér a scénárista v jedné osobě Jean-Luc Godard jakoby si s diváky hrál a chvílemi je i provokoval. “Chci být v hudební komedii,” náhle během rozhovoru s Alfredem někdy na začátku příběhu prohlásí Angela a začne tančit. Těsně před hádkou s přítelem zase řekne: “Než se začneme hádat, měli bychom se divákům uklonit”, a oba se otočí ke kameře a hluboce se ukloní. Když se později objeví Alfred, zeptá se: “Je to komedie nebo tragédie?” a následně se zmíní o filmu, který má být v televizi. Děj se veze v naprosté jednoduchosti, ze kterého je vytlačena absurdita a trapnost právě v zájmu veškeré frašky do maximální výše. Striptýzová tanečnice Angela chce mermomocí dítě, ale přítel Émile se k tomu nemá. Do toho navíc vstupuje nejlepší kamarád Alfred, který by měl pomoci a tak následující tragikomické etudy patřičně vezmou za své. Vytváří se tu zkrátka iluze, která však zviditelňuje střípky realismu v každodenním šílenství v mezilidských vztazích. Ženská posedlost v touze mít dítě a vlivem toho vzniklé starosti muže. Pocit odcizení nabírá na intenzitě, což je projeveno hlavně zvukově, viz scéna, ve které Angela prochází ulicí. Ne, opravdu nejde o zvukovou chybu. Právě ono chvilkové přerušení okolního hluku v rámci naprostého ticha s pouhými slyšitelnými kroky naznačují danou skutečnost. Zviditelněny jsou tak vzniklé rozpory, ale už ne vyřešeny. Anna Karina se v roli doslova vyřádila, čímž podala úctyhodný herecký výkon, za který byla dokonce i oceněna. Je to hluboký myšlenkový film v uměleckém přednesu mající své kouzlo v provedení a uměleckého přesvědčení.
