Furusato no uta

Mizoguchiho třicátý film je nejstarším dochovaným příkladem jeho tvorby a jediným kompletně dochovaným filmem z 20. let 20. století. Píseň domova ukazuje režiséra, který se již tehdy zabýval střetem tradičních a moderních hodnot. Film je strukturován kolem kontrastu dvou chlapců z venkova: vozky, který nikdy neopustil svůj domov, a studenta, který se vrací z Tokia s městskými manýry a západními jazzovými deskami. Film, produkovaný ministerstvem školství, má ve svém jádru zjednodušující ponaučení, ale to, co v mysli po zhlédnutí přetrvává, jsou jeho neuchopitelnější kvality: libozvučná, lyrická evokace zmizelé venkovské minulosti.