Name: Mrtví jako já
Released: 2003
Duration: 1307 min
Rating: 78
Cast: Rebecca Gayheart, Mandy Patinkin, Daniel Bacon, Jasmine Guy, Eric McCormack

hraje

režie

scénář

námět

hudba

producent

kaskadér

Čekání na klauna

Když byla ještě Georgia živá, brávali rodiče ji i její sestřičku každý rok do cirkusu. Nejvíc se jí vždycky líbili artisté na visuté hrazdě. Ne pro to hazardování se životem, ale pro ty čtyřnásobné otočky ve vzduchu. Při nich vždycky zavírala oči. Líbil se jí ten konec, když skočili dolů do sítě a odrazili se z ní celí rozzáření. Dnes ví, co ten jejich úsměv znamenal. Byli šťastní, protože byli dost stateční, aby byli sami sebou. To ona ve svém krátkém životě nedokázala. Musela umřít, musela se stát Smrtonošem, aby to pochopila. Jenomže dnes už tuhle zkušenost těžko zúročí…

Účetní rovnováha

Podle perské mytologie přijde v poslední den zúčtování. Každý stane na misce vah a uvidí, jak bude zvážen. Na jedné straně bude světlo, na druhé temnota. Dobro a zlo. Svět chce, aby všechno dávalo smysl. Aby do sebe všechno zapadlo. Svět chce rovnováhu. Jenomže Georgiu o tom, že to takhle funguje, nikdo nepřesvědčí. Ona ví, že všechno záleží na štěstí. Buď ho člověk má, nebo nemá. A podle její zkušenosti tohle platí na obou těch světech, které zatím poznala. Na našem stejně jako na onom. Alespoň jí se teď nedaří o nic líp, než dokud ještě žila. Jenomže co když na té Rubově teorii přece jen něco je? V tom případě – vzhledem k tomu, že si v minulém životě svou předčasnou smrtí vybrala pořádnou dávku smůly – by jistě bylo rozumné očekávat teď v přístupu paní Štěstěny k její maličkosti drobnou změnu. A světě div se, zdá se, že konečně se přece jen začíná blýskat na časy…

Strašidelný příběh

Celý svůj život – tedy svůj pozemský život – stála Georgia tak trochu stranou. Možná že ji tak vychovali její rodiče, kteří byli také pěkná parta samotářů. Pokud bylo na výběr, vždycky si vybrali neúčast. Proto i teď stojí stranou všeho a proti všemu. Kritizuje, motá se na okraji ringu, místo aby se dala do boje. Jako když se člověk dívá na běžící eskalátor a přemýšlí, kdy na něj nastoupit. Jenomže teď, jako nemrtvá, má fůru času přemýšlet o možnostech, které pozemský život skýtá. A začíná si uvědomovat, o co přišla. Ale kdoví, možná že ještě není tak úplně pozdě na nápravu?

Mělčina

Každý touží, aby byl milován. Nebo aby ho alespoň měl někdo rád. Jenomže jak na to? Jaké tajemství se v tom skrývá? Proč je někdo všeobecně oblíbený, a jiný krouží v řídké atmosféře, vzdálené fůru světelných let od středu společenského dění, do něhož se marně snaží proniknout? Kdysi dávno, v tom nejútlejším dětství, to byl i případ Georgie. Nechtěla stát stranou, toužila být jednou z těch hezkých, šťastných holčiček, kterým spolu bylo evidentně tak dobře. Jenomže pak jí život udělil lekci, která z ní udělala to, čím celá další léta své pozemské existence byla. Musí tím ale být i na onom světě?

Pospěš!

Moderní doba je nemilosrdná, životní tempo se stále zrychluje, lidé jako by už nežili přítomností, každý se dívá jen do budoucna. Když byla Georgia malá, byl celý její život jeden velký sprint stále vpřed. Pořád slyšela: „Pospěš si, Georgio, neloudej se!“ Jenomže ať chodila seberychleji, stejně měla zpoždění. A nabírala pořád větší a větší. Připadala si jako štvanec, a celou tu dobu si říkala: „Co bude dál?“ Netušila, že konečná. Dlouho se pak nemohla smířit s tím, že přišla tak brzy. Teď ale pomalu začíná chápat, že všechno má svůj čas. A možná proto se začíná na to pozemské hemžení kolem sebe dívat tak trochu shovívavým pohledem.

Dům na prodej

I Smrtonoš, jak známo, si musí nějakým způsobem vydělávat na živobytí. Zadarmo mu nikdo nic nedá a jíst a bydlet se chce. Pravda, jsou jedinci, kteří se snaží k penězům přijít poněkud – řekněme – méně zákonným způsobem. Na to Georgia ale nemá. Pro ni byla a zůstává zdrojem příjmů práce. Nudná, nezábavná, ale nutná. Kde jsou ovšem ty doby, kdy si v ní připadala jako páté kolo u vozu! Život tropí hlouposti a tak Georgia začíná teď, i když vlastně ani sama neví jak, dělat kariéru. Co by za to byla možná dala, dokud ještě žila! Jenže řekněte sami, k čemu je kariéra mrtvé holce?!

Přechodové rituály

Smrt je jediná spravedlivá, ve smrti jsme si všichni rovni… Jenomže, jak se má dnes Georgia přesvědčit, výjimka zřejmě potvrzuje pravidlo. A když se má na onen svět odebrat někdo obzvlášť důležitý a zajímavý, prostě nějaká ta VIPka, pak to může i mezi Smrtonoši vyvolat docela slušnou řevnivost. O tom, že rockový zpěvák Kyle Lowerdeck je celebrita nad jiné význačná, jistě není sporu. Ovšem to, že výsada zkosit ho se má dostat právě té pořád ještě začátečnické Georgii, to už tak samozřejmé není. A po pravdě řečeno, dvakrát odvázaná z toho není ani sama Georgia. Protože vzít duši někomu, k němuž se přes gorily člověk pomalu ani nedostane, na tom se musí pracovat. A to už pak spíš vypadá jako – vražda.

O vlásek

Nikdy v životě nepatřila Georgia do žádného klubu. Přitom ji rodiče pořád nabádali, aby se do nějakého přihlásila. Ale jako kdyby hrách na stěnu házeli. Georgia uznávala jejich existenci, členem však být nechtěla. Nějak si prostě nedokázala vybrat. A nakonec si klub vybral ji. Jenomže zrovna tenhle asi její rodiče na mysli neměli. Pravda ovšem je, že členství v klubu – i kdyby to byl jen klub Smrtonošů – s sebou nese výhody. O tom se teď Georgia přesvědčuje na vlastní kůži. Minulý týden celebrita, dnes Klub Montgomery. Soukromý klub starého střihu, golfové hřiště, smetánka, a peníze. Hodně peněz. A to ještě zdaleka není to hlavní, co ji na této posvátné půdě čeká…

Utiš se, mé srdce

Tolik věcí za svůj krátký život Georgia nestihla! Nestihla si dát dohromady vztahy s rodiči a s mladší sestrou, nestihla vystudovat a najít si pořádné zaměstnání, nestihla si udělat žádné skutečné kamarády, nestihla se zamilovat… A na to na všechno je už jednou provždy pozdě. Na onom světě už o tyhle věci nejde, a na tomto – i když se na něm pohybuje mezi živými s takovou samozřejmostí – se už taky nic zachránit nedá. Nebo by se o to alespoň žádný Smrtonoš neměl pokoušet. Takový je nepsaný zákon. Jenomže poručte srdci, aby nebušilo!

Smrti navzdory

Když byla Georgia malá, rodiče jí říkali, aby všechno držela pevně v ruce. Draka, míč… takové věci. Aby o ně nepřišla. Ale ona se bála, že když se bude držet moc pevně – někoho nebo něčeho – odnese ji to pryč. A tak podvědomě uvolňovala sevření – až skončila jako Smrtonoš. Teď by se strašně ráda držela toho jediného pevného bodu, který po tom víc než ročním pobytu na onom světě našla, jenomže, jak se zdá, není jí to souzeno. Protože ten syčák Trip prostě zmizel. Vypařil se. Není to nic světoborného. Stane se to v životě skoro každé holce, a každá se s tím časem nějak vyrovná. Překousne to, žije dál. Jenomže v tom to asi je. Georgia má díky tomu šanci znovu si bolestně uvědomit ten nesporný, nezvratný fakt: ona už nežije.

V prach se obrátíš

Pokud jsme na světě, může z nás být ledaskdo. Boháč, chudák, žebrák, zloděj, doktor, právník, indiánský náčelník, bezdomovec… Jako Artur Simms, poslední Georgiin „klient“. Netušila, že jej najde doslova a do písmene pod mostem, na samotném dně lidské společnosti. A už vůbec neměla tušení, co tahle práce – dnes, po tom roce na onom světě pro ni už téměř rutinní – udělá s ní samotnou. Že ji to tak rozhodí. Stokrát si může opakovat, že není jejím úkolem určovat, kdo bude žít a kdo umře, a rozhodně už není její prací navracet těm, kdo umřou, důstojnost. Protože ve skrytu duše ví, že je důležité abychom ve chvíli, kdy máme příležitost pomoct někomu, kdo si nemůže pomoct sám, uměli zasáhnout.

Nezapomeň na mě

Už víc než rok dělá Georgia Smrtonoše a zdálo by se, že za tu dobu už si mohla zvyknout. Že už by ji nemělo nic překvapovat. Opak je pravdou. Pořád ještě jsou věci, které ji dokážou rozhodit. Jako dnes, když ji žluté lepítko zavede do léčebny dlouhodobě nemocných. Nikdy neměla ráda stáří, nenaučila se s ním vycházet. A ten zdejší předsmrtný poklid jí ten její dávný pocit jen potvrzuje. Skoro by si s trochou cynismu mohla říct: „Díky bohu, že já nikdy nezestárnu. Mrtvá a mladá je pořád lepší než živá a stará.“ Jenomže ani tahle momentální subjektivní úleva nic nemění na tom, že její dnešní úkol, svým klidným průběhem tak odlišný od všeho, co dosud jako Smrtonoš zažila, se jí tak trochu vymyká z ruky.

Poslední výzva

Smrtonoš by se neměl citově angažovat. Neměl by si vytvářet žádná pouta se světem živých. Konec konců, taky tady nebude navěky. Jednou dostane nějaké znamení a půjde jinam. Proto ta povinná odtažitost. Jen tak se dá přežít, říká Rube. A Georgia, které zkraje právě tohle nejvíc vadilo, se najednou přistihuje, že se po tom víc než roce začíná chovat právě takhle. Nemyslí už tolik a tak často na svou rodinu, naučila se žít jen dneškem. Jenže je to doopravdy správné? Neměl by se člověk – i ten, jehož domovem se stal onen svět – zajímat o všechno kolem sebe? O to, co měl nebo má rád? Neměl by se i Smrtonoš někdy doopravdy vážně ohlédnout za svým životem?

Pořád

Zeptejte se dětí, jaká je jejich nejoblíbenější hra. Většina zřejmě řekne, že na schovávanou. I Georgia to kdysi milovala. Avšak na rozdíl od ostatních dětí, pro které většinou největší půvab a legrace téhle hry tkví v tom, když je najdou, ona nechtěla, aby ji našli. A tohle přání si odnesla až do dospělosti. Pořád se před něčím schovávala. Pořád se s něčím nechtěla setkat tváří v tvář. Musela umřít, musela se stát Smrtonošem, aby si konečně uvědomila, že tahle věčná hra na schovávanou nemá smysl. Že to, čeho se člověk tolik bojí, nakonec nebývá tak hrozné. Jde jen o to, sebrat v sobě tu odvahu.

Halloween

Předvečer Všech svatých je zvláštní den. Pro většinu dětí i dospělých je to čas, kdy se v maskách chodí na koledu, kdy je dovoleno klepat na cizí dveře… Když byla Georgia malá, milovala Halloween proto, že mohla za ty dveře nahlížet. Dnes ví, že to bylo proto, že měla odjakživa sklon k něčemu temnému. Že dovedla skrze tu temnotu vidět. Nedohlédla sice až tam, kde je teď, ale něco z té daleké budoucnosti už v ní možná bylo. Chodívala s rodiči po ulicích, zářících desítkami rozsvícených dýní a krásně, nádherně se bála. Dnes, kdy už ví, jak chutná smrt, dokáže ty chvíle vychutnat jinak. A dokáže si říct: „Není to tak špatné – být mrtvá jako já.“

2. sezóna

Pilot

Byl to krásný den. Svítilo sluníčko, obloha byla modrá a ruská kosmická agentura stahovala z oběžné dráhy Mir. Zřejmě došlo k omylu v propočtu hustoty ionosféry v místě vstupu nebo něco podobného. Celý ten krám měl spadnout do Tichého oceánu, ale pár kousků si to namířilo přímo na západní pobřeží. A jeden z nich zasáhl na ulici amerického Seattlu dívku jménem Georgia Lassová. Bylo jí osmnáct, byla první den v novém zaměstnání, a i když z něj, přiznejme si to, nebyla právě dvakrát nadšena, rozhodně neměla v úmyslu rozloučit se v nejbližší době s tímto světem. Netušila, když si vyšla na svou první polední pauzu, že její život tak brutálně přerve zrovna záchodové prkýnko z vesmírné stanice, řítící se k zemi rychlostí tři sta dvacet kilometrů za hodinu. A už vůbec netušila, že až se probere z prvního šoku a smíří se s neodvolatelnou skutečností, že už není mezi živými, bude pro ni mít škodolibý Osud v záloze ještě jedno překvapení…

Živá mrtvá dívka

Denně umírají stovky tisíc lidí. S tělem je to snadné. Do jámy, škrtnout sirkou… Ale co duše? Kdo se postará o ně? Od toho jsou tu ovšem oni. Neživí, nemrtví, lidé, kteří zemřeli za nevyřešených okolností a jimž není dovoleno opustit tento svět, dokud se nenaučí, nepochopí to, co zmeškali v životě. Smrtonoši. Ručí za ty, kdo byli zbaveni tělesnosti. Duše opustí tělesnou schránku a pak je pod jejich ochranou, než dorazí na místo určení. Každý Smrtonoš má stanovený jistý počet duší, které musí posbírat, neví ovšem, kolik jich je. Teprve pak, až naplní kvótu, se bude moci odebrat na věčnost. Vypadá to velice prostě, a přesto to Georgia Lassová odmítá pochopit. Proč byla za Smrtonoše vybrána právě ona? Proč má být po bůhvíjak dlouhou dobu jejím údělem zabíjet lidi? Protože, ať jí o tom kdo chce říká, co chce, ona ví své. Jenomže nikdo ji přece nemůže k ničemu nutit. Ona se k ničemu nezavázala, nepodepsala žádnou smlouvu…

Zvědavá Georgia

Je to zvláštní. Dokud Georgia žila, bylo pro ni soužití s její rodinou docela utrpení. Matku nesnášela, otcem možná malounko pohrdala, svou mladší sestru přehlížela. A teď jí najednou všichni začínají chybět. Začíná jí chybět vůně domova, vůně jejích vlastních šatů, jejího pokoje. Možná kdyby byla mohla – jako ti ostatní, šťastnější, které převádí z tohoto světa na onen – rovnou odejít na místo svého určení, bylo by všechno jinak. Takto však, když ještě nestačila zpřetrhat pouta s minulostí a nevidí před sebou žádnou budoucnost, si připadá strašně vykořeněná. Jenže to je zřejmě úděl všech Smrtonošů. Jediné, co jim zbylo, jsou vzpomínky. A naděje, že jednou, někdy, možná…

Akce a reakce

Georgia je zřejmě nepoučitelná. Ostatně žádný div. Pro nikoho by asi nebylo snadné smířit se s tím, že musel v pouhých osmnácti letech tak hloupě a zbytečně umřít, a že ještě nadto bude muset – po bůhví jak dlouhou dobu – brát život jiným lidem. Co na tom, že Smrtonoš vlastně nikomu život nebere, že tuhle špinavou práci dělají hrobaříci. Ona u toho vždycky musí být, krev oběti – v pravém i přeneseném smyslu slova – dopadne na ni. A osudu se prý vzdorovat nedá. Jenomže rčení o výjimce, která potvrzuje pravidlo, platí zřejmě i na onom světě, a náhodě se dá občas pomoct… Kdyby ovšem Georgia tušila, do jak velkého průšvihu se tentokrát řítí, asi by si svou neuváženou akci dvakrát rozmyslela.

Zmetek mezi Smrtonoši

Na jednu stranu by se mohlo zdát, že takový Smrtonoš je na tom – co se existence týče – docela dobře. Žije vlastně dvojí život. Jeden rádoby normální, lidský, a ten druhý už jednou nohou na onom světě, s vědomím věcí, o nichž my obyčejní smrtelníci nemáme ani potuchy. Jenomže každý ten život je, aby se tak řeklo, poloviční. A v tom tkví ten největší problém, který si Georgia začíná uvědomovat čím dál intenzivněji. Tady i tam má kolem sebe samé kolegy, ale žádné přátele. A právě přátelé jí scházejí nejvíc. Možná ale, že přece jen není ještě všechno ztraceno…

Můj pokoj

Život není lehká věc. A každý se s jeho složitostmi vypořádává po svém. Jsou jedinci, co jej víceméně pasivně přetrpí, a pak jsou zase jiní, kteří nechtějí být pouhou bezmocnou hříčkou v rukou osudu, kteří se v každém okamžiku své existence snaží být „svého štěstí strůjcem“. Jak to s trochou nadsázky říká Smrtonoš Rube: „Někdo se spokojí s tím, že je kuželka, kterou každou chvíli někdo porazí, někdo je bowlingová koule.“ Georgia Lassová musela hloupě, zbytečně zemřít, aby si dokázala položit tu základní otázku: „Proč jsem nežila, dokud jsem mohla?“

Šílenství Smrtonošů

Nejtěžší na práci Smrtonošů, jak teď začíná Georgia pomalu poznávat, není to, že berou lidem život. S tím se každý z nich musí dříve nebo později vyrovnat, a konec konců, oni opravdu nedělají tu ošklivou práci, od toho jsou tu přece Hrobaříci. Musí se jenom naučit ustoupit dost daleko do pozadí, dívat se na všechno z nadhledu a odstupu, a pak to jde. To nejtěžší na tom všem je, že Smrtonoš se pohybuje mezi lidmi, nesmí se ovšem mezi ně plést. Existuje na okraji světa živých. Jako prostředník. Nikoli účastník. A to je, zvlášť pro začátečníka, jakým pořád ještě Georgia je, zatraceně těžká věc.

Kuchař

„Zastav se a přivoň k růži.“ Když se někdo řítí životem, mělo by se mu říct právě tohle. Zpomal. Jdi do sebe. Važ si toho, co máš. Žij všemi smysly. Zastav se a přivoň k růži… To je ovšem rada, která se dává tak třicetiletým. Osmnáctileté Georgii tohle nikdo neřekl. Ostatně stejně by ho nebyla poslechla. Ke své škodě, ovšem. Protože kdyby ano, možná by teď neměla tak zoufalou potřebu spřízněné duše. A Rube by jí nemusel po stopadesáté opakovat tu jednu nejdůležitější zásadu, kterou se má každý Smrtonoš řídit: nikdy se nesmí angažovat citově.

Nedělní rána

Jak člověk stárne, šance na získání opravdového kamaráda je asi stejně velká, jako že ho srazí náklaďák. A když ho srazí náklaďák a tudíž je mrtvý, tak se ta vyhlídka na získání dobrého kámoše ještě ztenčí. To vše si Georgia čím dál bolestněji uvědomuje. Jenže najednou se zdá, že ještě není všechno ztraceno. Že i v té své nové, ne zrovna záviděníhodné existenci neexistenci, může najít tu spřízněnou duši, po níž tak zoufale touží. O to spřízněnější, že Charlotte, kterou poznala na univerzitní koleji, jí až neuvěřitelně připomíná samu sebe, když ještě žila…

Nedokončená práce

Spousta lidí jako by měla svůj vnitřní seznam věcí, které musí udělat. Mají nutkavou potřebu udělat kus práce. Ale v tom je ten problém. Když člověk dodělá jednu věc, obvykle to znamená, že je čas pokročit k další položce na seznamu. A splnit tenhle seznam se nepodaří nikdy. Ustavičně jsme ve stádiu jakési nedokončenosti. A jak Georgia s překvapením zjišťuje, tahle ne zrovna nejpříjemnější pravda nepřestává platit ani s koncem života. Ale má to i svou dobrou stránku. Tím horečným úsilím zvládnout všechny svoje seznamy má jeden aspoň šanci přebít potřebu šťourat se ve vlastní minulosti. A to taky není od věci.

Zloděj kol

Jaký způsob přepravy si v životě vybereme, to je možná stejně tak důležité, jako to, kam se ubíráme. Ten kdo kdysi řekl, že „jde o samu cestu, ne o její cíl“, zřejmě nikdy nejel autobusem. Georgia alespoň chápe hromadnou dopravu jako trest odnětí svobody, při němž jsou systematicky oklešťována lidská práva. Právo na prostor. Právo na výběr informací. Právo na čistý vzduch. Kolikrát si už řekla, že kdyby nebyla mrtvá, tak ji to zabije. Může se někdo divit, že zatouží po něčem jiném? Ostatně ničem tak nedosažitelném, kolo by jí úplně stačilo. Jenomže jak se k němu při tom svém momentálním mizivém platu dostat?

Noční ptáci

Ne že by se Georgia se svou novou prací smířila, ale konec konců, člověk si zvykne i na šibenici, máme-li použít – v této souvislosti pravda poněkud cynického – sloganu. Pořád jí samozřejmě vadí, že skrze ni odcházejí lidé z tohoto světa – a většinou ještě dosti nehezkým způsobem – ale pochopila už, že není v jejích silách cokoli změnit a tudíž jí nezbývá nic jiného než dělat, co se od ní očekává. Ani přechod na druhý břeh ovšem člověka nezbaví vazeb na to, co zanechal za sebou. A tak se nikdo nemůže divit, že lepítko s adresou Beatrice Lane 3051, označující místo další Smrtonošské akce, Georgiu tak trochu nadzvedne ze židle. Protože tahle adresa je pro ni až bolestně známá.

Prázdniny

Když ještě byla Georgia živá, byly pro ni povinné rodinné pobyty v jedné chatě u jezera hotovým utrpením. Tedy jako dítě tam jezdívala ráda, a ohromně si to užívala. Ovšem coby dospívající slečna byla přesvědčena, že se pro ni prostě nehodí, aby jezdila na prázdniny s rodiči. A také jim ten pobyt dokázala náležitě znepříjemnit. Co by teď dala za to, kdyby se tam s nimi mohla ještě jednou vypravit! Tohle přání se jí už samozřejmě nikdy splnit nemůže, a povinnosti Smrtonoše jí zřejmě nedovolí ani to, aby tomu rodinnému výletu přihlížela alespoň zdálky. Možná ale přece jen není ještě všechno ztraceno. Protože Hrobaříci, jak s překvapením zjišťuje, mají dneska volno…

Odpočívej v pokoji

Každý z nás to zná. To nepojmenovatelné tušení, které nás někdy zničeho nic ovládne. Pocit, že tenhle den nebude stejný jako ty stovky jiných. Že něco visí ve vzduchu, něco, co se už dlouho chystá. Něco dobrého. Georgiu ten pocit přepadl právě dnes. A dvacetidolarovka, která jí bůhvíodkud přistane v ruce, je toho jen prvním důkazem. Určitě jí čeká ještě spousta úžasných zážitků. Tenhle den bude prostě její. A ví proč. Protože dnes je to přesně rok, co do ulic Seattlu dopadly roztroušené zbytky ruské kosmické stanice Mir. Rok od chvíle, v níž Georgia Lassová překročila onen pomyslný práh mezi dvěma světy. A výročí, věřte tomu nebo ne, se slaví i u Smrtonošů.

1. sezóna

Přehled

Série

Tvůrci

Recenze

Videa

Fotky

Články

Zajímavosti

Kanada

Mrtví jako já: trailer

Drama

Fantasy

Komedie

Mrtví jako já

Francie

Dead Like Me

Argentina

Německo

Dead like me - So gut wie tot

Maďarsko

Haláli hullák

Švédsko

Mitt liv som död

Česká republika

Španělsko

Tan muertos como yo

Georgia dokončila studium a rodiče na ní naléhají, ať si konečně najde perspektivní zaměstnání. Netuší však, že tím jí vlastně podepíší rozsudek smrti, neboť jejich dcera umírá při svačině poté, co jí zasáhne záchodové prkénko z vesmírné stanice. Její smrt však není zcela obyčejná, stane se totiž „smrtonošem“, to znamená, že musí sledovat skony jiných a pak jim pomáhat najít jejich další cestu. Seznamuje se se skupinou podobně vyvolených a hlavně se svým naprosto sucharským šéfem. Musí dál žít na zemi, ale ve změněné podobě. Vrací se do svého starého zaměstnání, sleduje svou smutně působící rodinu a hlavně se věnuje onomu „vedlejšáku“, při němž se hlavně v počátcích nevyvaruje někdy i dosti fatálních chyb...

Série seriálu Mrtví jako já

Dead Like Me

Série 2Epizody 29

Série 2•Epizody 29

Série 2Epizody 29