Zábavná hříčka, za kterou by se nemusel stydět Buňuel. Přitom jsem nikdy nenabyl dojmu náhodného plácání - ani záběr nepůsobil navíc, zbytečně. A hned po skončení mám chuť to vidět znova.
Chápu skryté poselství, které je mimochodem naprosto primitivní, a obdivuji takto otevřené buřičství v době tvrdého politického útlaku, ale tohle přesto není ten druh filmového umění, které bych vyhledával a klaněl se mu. Neherci jsou vesměs strašně nesympatičtí a mechanicky odříkávají směšné dialogy, které nejsou ani k zamyšlení, ani k pobavení. Co je mi po tom, že symbologové tu mají hotové žně, když mě osobně všechno před kamerou od první minuty irituje a tedy vůbec nezajímá? Respekt před díly nové vlny, ale tohle je pro mě příklad podívané neprodyšně uzamčené ve svém čase a prostoru...
Nádherná ukázka jak komorní prostředí stačí k vytvoření tak působivého filmového zážitku, ta tísnivá jakoby neuchopitelná atmosféra diktatury by se dala krájet. Skvěle zpracované dialogy ukazující manipulaci a ovládání za pomocí strachu, různý reakce různě pokořivených lidí. Z tohoto filmu mrazí a přitom se odehrává v krásném, dalo by se říci idilickém, prostředí. Snad je to právě tento kontrast, co umocňuje výsledný dojem.
Druhý film Jana Němce se znelíbil prezidentu Novotnému natolik, že byl obratem zakázán. A není se čemu divit, podobnosti s o chvíli mladším Hoří, má panenko jsou nepřehlédnutelné. Sedmero obyčejných lidí se po pikniku v lese ocitne na opulentní hostině tajemného boháče, rychle se však začne ukazovat, že účast na téhle veselici vyjde všechny hodně draho. Hra s vyprázdněnými dialogy je dodnes zábavná, stejně jako hádání, které nevinné dialogy ve skutečnosti odkazují ke zrůdnostem komunistického režimu z jeho první dekády vlády. Občas je vyprávění příliš abstraktní, jindy zase moc doslovné, pro příznivce syrového pozorování národního naturelu ve Formanově či Papouškově duchu je však Němcova stylisticky umírněná druhotina tím pravým.