Axiomatic Granularity

Paradoxem umělecky výjimečných (a významných) filmů, jako je Sharitsova skutečná a reflexivně krásná AXIOMATIC GRANULARITY, je to, že se stávají přístupnými a autentickými tím, že odmítají být čímkoli jiným než samy sebou – barevným a pohybujícím se zrnem emulze. Pro většinu diváků je takový film pravděpodobně neproniknutelný... začíná evokovat tichý proud myšlenek. Tyto myšlenky se však neustále vracejí ke světlu vnímanému na plátně, protože film na sebe upozorňuje náhodnými škrábanci a stává se jednoduše a příjemně tím, čím je – osvěžujícím ničím víc.