Thrillery Občanská válka i Club Zero vyznívají do prázdna. Nerespektují totiž pravidla satiry

Hodně to bylo vidět už na konci roku 2022, kdy se v krátkém sledu dočkaly velké pozornosti snímky Trojúhelník smutku, Na nože: Glass Onion i Menu. Všechny tři lze řadit mezi moderní satiry, jež spoléhají na výraznou výpravu či kameru, pomocí čehož stylově a divácky atraktivně tepou do různých problémů – v těchto případech především rozevírající se nůžky mezi bohatšími a chudšími vrstvami či životním stylem horních deseti tisíc a těch pod nimi, kteří se o blahobyt privilegovaných starají.

Nejde přitom o nic nového, za kořeny satiry bývají považovány hry řeckého dramatika Aristofana, jenž žil v 5. a 4. století před naším letopočtem. Ten ve svých komediích leckdy využíval skutečných historických postav či událostí, jejichž prostřednictvím kritizoval soudobé poměry. Na to posléze navazovali římští básníci a prozaici, kteří dokázali využít jejího potenciálu trefně pojmenovat problémy společnosti a zachytit jinak těžko měřitelného kolektivního ducha.

Jména tří antických umělců a myslitelů jsou také dodnes spojena se třemi druhy satiry, kterou známe i z filmů. Těmito klíčovými osobnostmi jsou římský básník Quintus Horatius Flaccus z 1. století před naším letopočtem, římský satirik Juvenalis žijící na přelomu 1. a 2. století a konečně řecký filosof Menippos z Gadar, o jehož životě z přelomu 4. a 3. století před Kristem toho moc nevíme. Podle nich však rozlišujeme horatiovskou, juvenalskou a menippskou satiru.

Nejčitelnější je ta horatiovská, spoléhající na hojné využívání humoru. Pomocí vtipu a nadsázky chce odlehčit situaci, mírně zesměšnit mocné a především pobavit publikum. Spadá sem třeba Život Briana od Monty Pythonů, hudební mockument Hraje skupina Spinal Tap!, parodie na svět módy Zoolander, loutkové hrubiánství Team America: Světovej policajt či nakonec i Kubrickův Dr. Divnoláska, u jehož sledování sice často cítíme mrazení v zádech, přesto je jeho zjevným cílem poukázat na absurditu politických hrátek pomocí humoru.

Temným protipólem tohoto stylu je juvenalská satira, snažící se o vyvolání spravedlivého hněvu a rozhořčení. Tyto emoce mají být obráceny proti institucím či jednotlivcům, kteří zjevně páchají zlo a příkoří lidem, jež se nemohou efektivně bránit. Žánrově se zde komedie vyskytuje minimálně, spíše se pohybuje v rovině thrillerů. Jako příklady mohou sloužit třeba Klub rváčů, Mechanický pomeranč, Americké psycho, Televizní společnost či Parazit (jehož temné podtóny zdaleka převažují nad občasnou situační komikou).

Historicky nejstarším, ačkoli na definování nejsložitějším typem je menippská satira, jelikož kombinuje prvky obou předchozích. Za cíl kritiky si obvykle vybírá postoje či přesvědčení, ne pouze konkrétní instituce či politiky. Dobře to ukazují filmy jako Vlk z Wall Street, Brazil, Králíček Jojo či Nespoutaný Django, kde se střídají komické i tragické momenty a pomocí těchto kontrastů se daří ukazovat prstem na chamtivost, přebujelou byrokracii, zaslepenost ideologií či systémový rasismus.

Pokud ale už ukončíme historický exkurz a vrátíme se do současnosti, můžeme si u aktuálních filmových satir povšimnout jedné zajímavé věci. Zatímco zmíněný trojúhelník (sic!) satir sestávající z Trojúhelníku smutku, Menu a druhého dílu série Na nože si vysloužil kritiku za určitou myšlenkovou lenost spočívající v jednorozměrném výsměchu bohatým a mocným, Občanská válka a Club Zero se setkávají s rozporuplným hodnocením hlavně proto, že není snadné je napasovat do tří existujících satirických škatulek.

Jistě, u náročnějších filmů obvykle oceňujeme, když nás dovedou překvapit a od předvídatelných žánrových vzorců se aspoň trochu odlišují. Jenže zde je situace trochu jiná: Jestliže nechápeme, co přesně satira kritizuje, její ostří se rázem výrazně obrušuje, a pokud nás nezabaví ani sázka na humor (jenž u obou filmů v podstatě chybí), tak co zbývá?

Trefuje se Alex Garland v Občanské válce do malicherných, ačkoli hluboce zakořeněných sporů mezi jednotlivými americkými státy? Nebo se obává náznaků diktátorských prvků v přístupu Donalda Trumpa, jenž má opět nakročeno k prezidentskému úřadu? Zamýšlí se nad žurnalistickou etikou, kariérními volbami novinářů a společenskou odpovědností médií? Či cítí riziko rozpadu amerických hodnot ve chvíli, kdy zastřešující federální zákony přestávají platit? Nevíme.

A co dělá Jessica Hausner ve svém Clubu Zero? Naráží na institucemi vydlážděnou cestu k sektářství a kultu osobnosti? Tematizuje skupinový tlak, jenž je obzvláště ve středoškolském kolektivu často zdrojem patologického chování a myšlení? Kritizuje snahu o korektnost ředitelky školy, která si nechce znepřátelit investory ani rodiče svých studentů, a tak přehlíží zjevné problémy? Je snad problém v přílišném tlaku společnosti na ekologická témata a snahu o udržitelnost? Anebo považuje poruchy příjmu potravy za tragický důsledek sociálního tlaku manifestujícího se výše zmíněnými faktory? Opět – nevíme.

Právě nejednoznačnost až nečitelnost těchto filmů může být pro některé diváky a divačky lákavá a podnětná, vždyť díky tomu si lze takříkajíc vyzobat to, co každý jednotlivec považuje za důležité. Unikavost cíle však bezesporu oslabuje satirické vyznění, jež (asi, možná) mělo být hlavním poselstvím těchto projektů. Základy satirického způsobu vyjadřování, které byly položeny už v antice, následně s nimi tvořivě pracovali osvícenští literáti jako Jonathan Swift či Daniel Defoe a dnes je často a s oblibou využívají i filmaři, mají stále platná pravidla, jež se vyplatí dodržovat.

Názor na obě díla si momentálně můžete udělat v kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších satirických filmů.

Zdroje: Studio Binder, Wikipedia