Ed Gein jako modla sériových vrahů i netečné kultury. Třetí Monstrum nabízí rozpolcenou podívanou

Samotné true crime je ve své podstatě paradoxní. Ani ne tím, že posedle sledujeme či v podcastech posloucháme různě překroucená svědectví o hrozivých vraždách v době, kdy si žijeme prokazatelně nejlépe a nejbezpečněji v celé historii (minimálně ve větší části Evropy včetně naší republiky, kde jsou opravdové zločiny nesmírně trendy). Sérioví vrazi nápadně vybočují ze systému a z kolektivní normy, takže v medializované éře přitahují pozornost a získávají věrné fanoušky už delší dobu. Tvůrce Monstra Ryan Murphy, jenž zatím vedle Geina stihl pokrýt příběhy Jeffreyho Dahmera a bratrů Menendezových, přitom brutální okolnosti jejich životů dle mnohých vykořisťuje. Možná je dobré vědět, čeho jsou lidé schopní a co se jim může honit hlavou, ale dělat z nich figury hodné empatie a porozumění může mít i přesně opačný než poučný efekt.

Murphy tak do třetice všeho odporného sáhl do pikantního archivu padesátých let, kdy prostý statkář Ed Gein ve Wisconsinu po úmrtí fanatické matky prodělal, mírně řečeno, krizi identity. S maminkou, pro kterou byl jakýkoli kontakt se ženou smrtelným hříchem, se odmítal rozloučit. Vykrádal hroby, převlékal se za ženu, minimálně dvě osoby zavraždil a z kůží si vyráběl oblečení či interiérové doplňky, takže se stal vděčným objektem psychiatrů, všemožných magazínů a dokonce i spisovatelů a filmařů. Jeho osobní příběh, dosud obestřený tajemstvím, je pouhou záminkou k fabulování a sebereflexi moderního pionýra true crime, jenž si myje ruce a naznačuje, že kousek posedlého monstra vězí v každém z nás, a zároveň servíruje vše, co od žánru a jména Ed Gein slepě očekáváme.

Osmidílná série, která se pídí po příčině Edovy fatálně rozštěpené osobnosti, vás na úrovni hrdinova počínání a dezorientované zubožené existence tradičním způsobem znechutí a možná i šokuje. Každá podobná deviace, jakkoli geneticky podmíněná, pramení v toxické výchově. Geinův absentující chlastající otec synovi neposkytl mužský vzor a manipulativní narcistní matka v něm probudila sexuální úchylku hraničící s transsexuálními tendencemi. Těžko si v té době představit větší tabu, a věděl to i Alfred Hitchcock (Tom Hoolander), jenž v první části série, pár let po titulních událostech na farmě, natáčí Psycho jakožto zrcadlo rodící se lidské fascinace násilím.

Geina samotného dnes možná tolik lidí nezná (což seriál zásadně změní), ale jeho zdokumentované skutky se promítají do proslulých filmových děl a jsou v podstatě hororovými motivy, na které tvůrci nepotřebují patent ani autorská práva. Z odstrašujícího příkladu se vyklubal vzor, jaký potřebují všichni umělci i lidé s poněkud alternativními a odpudivými koníčky. Běžného člověka by přitom pohled na brutální násilí rozrušil, pravděpodobně znechutil a při správném morálním a emočním rozpoložení vyvolal s trpícím soucit. Společnost, v minulém století vržená do víru drastických válečných konfliktů a konfrontovaná především s nacistickými druhoválečnými zvěrstvy (činnost japonského lidu zejména na čínském území nechvalně proslula trochu později), ale vůči násilí otupuje a spatřuje v něm paradoxně netečné a chlípné stimuly.

Kulturní a fotografická reflexe masového zabíjení, konkrétně pak holokaustu, dopadla také na tuto seriálovou verzi Eda Geina v obdivuhodném ztvárnění Charlieho Hunnama. Odlišovat Murphyho Geina od skutečného je opravdu potřeba nejen proto, že neexistují žádné záznamy o tom, že by „řezník z Plainfield“ fascinovaně hltal záznamy nacistické protižidovské mašinerie či komiksy inspirované „čarodějnicí z Buchenwaldu“ Ilsou Kochovou. Třetí řada monstra vlastně není true crime příběhem, jelikož tvůrci názorně rezignovali na faktografii a svůj subjekt podřídili zrcadlovému odrazu kultury, která z Geina vytvořila svou kapitální instituci a svým způsobem i investici. A protože i zábavní kultura sama sebe imituje, variuje a neustále posouvá, také seriálový Ed je poslušným článkem této řetězové inspirace.

Holokaust je tak prvním true crime záznamem, jenž má v sérii dvojí funkci. Jednak Geinovi vnukne fascinaci smrtí a anatomií těla, jednak skrze komiksy a hrdinovy představy s SS vlčicí Ilsou (Vicky Krieps) stanovuje jakýsi morbidní „superhrdinský kánon“ sériových vrahů, v němž by se dle Murphyho mělo rozlišovat mezi různými podstatami zlých činů. Ilsa a obecně podílníci na holokaustu jsou čirým racionálním zlem, k němuž přikročili pod vlivem ideologie i vlastního dobrovolného přesvědčení. Gein, ovlivněný matkou a propuknuvší nemocí, má být oproti tomu až politováníhodnou figurou, jehož odkaz už za jeho života vykořisťovali všichni senzacechtiví novináři, pozůstalí či následní sérioví vrahové, inspirovaní jeho „prací“, odlišně zpodobněnou různými generacemi filmařů.

Jestli je třetí Monstrum v něčem opravdu zajímavé a z pohledu kulturní sebereflexe pravdivé, pak právě ve stručném paralelním vykreslení celospolečenského propadu do tenat medializovaného, televizního či filmového násilí. Hitchcockův příliš vyspělý apel, z Anglie doplněný skandálním Šmírákem, si špatně přebrali nezávislí béčkoví guruové šoku v čele s Williamem Castlem (jehož krvavý film tu Hitch v kině pár let po Psychu navštěvuje). Na THC frčící Tobe Hooper pod vlivem této tvorby odsoudil Psycho jako nesmysl, kde „nejsou vidět žádné frndy“, a věnoval Americe „film, který si zaslouží,“ v podobě Texaského masakru motorovou pilou. Murphyho Gein se mezitím chová přesně tak, jak si jej tito filmaři vysnili, a přímo do kamery se i za tvůrce hájí frází „to vy nemůžete odvrátit zrak.“

Gein, jehož existence se stále víc fragmentuje a přebírá různá alterega, je tu symbolem a bezvládným konstruktem true crime, jehož páteř paradoxně sám zkonstruoval. V éře hoaxů a falzifikátů, kdy lidé zpochybní sebenázornější doklad realismu a také se jejich vytvářením baví, nám Monstrum strká pod nos nebetyčnou pohádku, kterou nás všechny obviňuje. Být fanoušky true crime totiž znamená být na téže vlně jako samotní vrahové, kteří občas bývají těmi největšími obdivovateli svých předchůdců i současníků. Série tudíž přes Mlčení jehňátek a translinii dospěje až k samotnému Netflixu a zapojuje prvky ze zmíněného seriálu Mindhunter, který byl známý jako obrovsky naturalistický obraz vyšetřování s pomocí dopadených sériových vrahů.

Je ale takový meta přístup spíš satirou přidružené kultury, nebo její uctivou poctou? Čtvrtá řada Monstra nás prý nemine a Netflix nechá publikum znovu a znovu pohroužit do zvrácených myslí, což znuděné a otupělé lidi prostě baví. Geinův příběh zahodil biografickou hodnotu a přimknul nás k postavě probouzející soucit a tančící podle toho, jak si pískají nejen hororoví fanoušci znající Eda jako žánrový motiv, ale i moderní obecenstvo posedlé true crime v jeho komerční návykové podobě. A do toho nás tvůrci přesvědčují, že hltat a fabrikovat takové násilí je špatné, ale nikdy neuhýbají před krvavými a šokujícími výjevy a s protagonistou se loučí nostalgickou sekvencí za znění tklivého orchestrálního soundtracku. Jako když Levák Bob obejme léta po své loupeži prodavače Apua a směrem k dnešním zločincům pronese „Jó, už to není, co bejvalo.“ Co na to asi říkají všichni, jejichž blízcí kdy padli vyšinutým individuím za oběť?

Pokud jste již třetí řadu Monstra viděli, nezapomeňte ji u nás ohodnotit. Podívejte se také na žebříček nejlepších seriálů na Netflixu.