Elio je tradičně funkční pixarovkou. Nedaří se mu ale vyčnívat z davu

Jedenáctiletý Elio žije po smrti rodičů se svou tetou Olgou, důstojnicí z vojenské základny, jejíž hlavní náplní práce je monitorovat vesmírné smetí. I Elio se zajímá o vesmír, ale z trochu jiného pohledu  – sní o kontaktu s mimozemským životem, od něhož si slibuje únik od pocitu samoty. Ten narůstá každým dnem, co sdílí domácnost s pracovně vytíženou tetou, která temperamentního Elia přestává zvládat. Zároveň ho trápí neschopnost najít si kamarády. V nestřežené chvíli se mu z vojenské základny podaří kontaktovat jinou civilizaci, což uvede do chodu běh událostí, které zapříčiní jak mezigalaktický konflikt, tak Eliův osobní růst.

Pixarovky bývají vystavěny vesměs podobně. Je tu hrdina s velkou ambicí, ale stejně velkým osobním problémem či omezením. Nechybí příležitost a možnost udělat dojem, klam, který využije a jenž se mu vymstí, následná deziluze a prozření a poté cesta k nápravě, díky níž se jeho ambice promění v přijetí stávajícího stavu věcí a vnitřní dospělost. Je to vzorec, jenž provází většinu pixarovek i jiných animovaných filmů a který studiu přináší zisky. Ničím na první pohled nevybočuje a nic moc nového nenabízí, ke své škodě i ke svému užitku. Elio totiž představuje určitou jistotu, produkt, který fanoušci pixarovek znají a k němuž se rádi vrátí. Navíc je relativně umně vystavěný, a to zejména co se týče růstu jeho postav.

Elio začíná jako nezvladatelné a sobecké dítě, nicméně poháněné jasným traumatem, takže jej divák snadněji pochopí. Během vyprávění se mu podaří nejen dospět, ale pomoci dospět i ostatním figurám. Elio zároveň ustavuje jednotící prvek, který mají všechny postavy společný – strach z komunikace, případně její nedostatek. Právě věci, jež si mezi sebou postavy neříkají, jsou použity jako důvody k jejich problémům. Ty pak vyřeší ochota komunikovat poté, co jim nekomunikativnost způsobí problémy.

I figury, které se jeví jako nesympatické či nějak záporné, jsou v zásadě obětí vlastní neochoty říct svému nejbližšímu nějakou klíčovou věc. Právě tento problém a rozvíjení jeho příčin funguje pro film jako nástroj, s nímž se mu daří prokreslovat své charaktery, případně je před divákem odhalit. Takové postupné odhalování jejich vlastností pak filmu umožňuje vše, co filmům od Pixaru jde obvykle od ruky.

Tvůrci Elia vytvářejí funkční dojemné momenty, fungující právě díky tomu, že postavy konečně začnou komunikovat. Díky tomu, že nekomunikují správně, se filmu daří vytvářet potřebné napětí, uvrhávat hrdiny do krize nebo vystavět působivé hororové momenty. Toho posledního ve filmu moc není a plyne to především díky motivu trestuhodně vykradenému z Posledního hvězdného bojovníka, nicméně se pořád jedná o solidní znepokojivé scény. Elio si po vzoru jiných pixarovek vybírá motivy z různých sci-fi filmů, které skládá tu do parodie, tady do význačné části příběhu. Dohromady z toho vychází příběh, jenž je starou dobrou pixarovskou jistotou.

Zápletka dost rychle odsýpá, příběh přeskakuje ze Země na cizí vesmírné těleso a na válečnou mimozemskou loď, animátoři se patřičně vyřádili na tvorbě rozličných mimozemských ras i prostředí a podařilo se jim vytvořit celkem zajímavý fikční svět. Bohužel se do něj neponoříme úplně do hloubky. Zároveň animák pracuje s příjemným, tak akorát ztřeštěným humorem. Na filmu prakticky není nic, co by bylo vyloženě špatně, je to dobře natočené, má to spád a relativně sympatické postavy. Zároveň tomu chybí něco, čím by film vyčníval mezi ostatními podobnými počiny pixarovské produkce. Nepřináší nový pohled na žánr, který paroduje, jako třeba Úžasňákovi. Bohužel ani nijak kreativně nepracuje s problémy dospívání jako V hlavě. Je to zkrátka sázka na jistotu. Film, který fanouška Pixaru uspokojí a dá mu dobře natočený emotivní zážitek, nicméně ho nijak nepřiměje se k snímku vrátit.

Podívejte se také na nejlepší animované filmy podle Kinoboxu.