Poslední nádech od utopení. Podmořský boj o přežití nic neokecává a jde po faktech

Lemons se specializoval na takzvané saturační potápění, které profesionálům umožňuje například svářet ve velkých hloubkách po delší dobu a bez nutnosti opakované dekomprese. Vinou technického selhání se ale mladý potápěč propadne do hlubin po několika minutách strávených podvodními pracemi a jeho záchrana spočívá primárně na bedrech dvou kolegů Duncana Allcocka (Woody Harrelson) a Davida Yuasa (Simu Liu), kteří se nachází v podvodní kapsli a mohou kamaráda vytáhnout, pokud se loď nad nimi vrátí do požadované polohy.

Parkinson nastřádal audio a videonahrávky komunikace v době incidentu, což prvně zužitkoval ve chváleném dokumentu Last Breath z roku 2019. Několik záznamů nyní použil také pro hraný film, který má nezpochybnitelné dokumentární kvality. Vložené titulky informují o 20 tisících mílích podmořských kabelů, jež potápěči musí pravidelně udržovat v rámci jedné z nejnebezpečnějších prací na světě. To si uvědomuje i Lemonsova snoubenka, jíž partner v úvodní scéně natěšeně oznámí, že jej vybrali pro ponor v Severním moři. Nemusí se jí vrátit a ví to oba.

„Všechno za tímhle poklopem je jenom rozptýlení,“ káže mu už po pár minutách projekce zkušenější Yuasa, když si prohlédne přilepenou fotografii Lemonsovy lásky. V té době už jsou na lodi neprodyšně uzavření v ponorce, kde probíhá několikadenní tlaková adaptace neboli komprese. To se nacházíme teprve ve dvanácté minutě snímku, který trvá devadesát minut – snaží se přitom maximálně zužitkovat každou z nich, neokecávat a přivádět na scénu pouze ty aktéry, kteří události, rámované dusivou časovou tísní, poskytnou opravdu zásadní vklad.

Woody Harrelson je tedy nejprotřelejším potápěčem před závěrečným ponorem – optimistickým, ale přece skleslým z toho, že jej posílají do důchodu o nějakých deset let dřív, než doufal. Ač je tato práce nebezpečná, snadno i díky přepečlivému a striktnímu Davidovi pochopíme, že postavám zajišťuje vášeň a povzbudivou drogu. Na velitelském můstku lodi potom zaujímají výsadnější postavení už jen dva herci – Mark Bonnar přijímá za potápěče odpovědnost, komunikuje s nimi a chová k nim nejlidštější vztah; Cliff Curtis je kapitánem, jenž musí uprostřed silné bouře převzít manuální kontrolu a svou „troškou“ rizika přispět k záchraně.

Poté, co Lemons s Yuasou vstoupí ve 27. minutě do vody, film se začíná odehrávat v reálném čase. Parkinson tak imituje dokumentární techniky a simuluje bezútěšnou situaci hrdiny, jemuž se přetrhlo lano a jehož kolega, tažený vychýlenou lodí, nestihl včas zachytit. Dění se rozprostře mezi můstek, dva neoblomné potápěče v kapsli, kteří odmítají představu, že se vrátí pouze pro mrtvé tělo, a také Lemonse, jenž musí následovat poslední Davidovu radu a vyšplhat se na podmořskou plošinu, odkud spadl. Vyprávění tak čerpá napětí z přepínání mezi různě informovanými hledisky, přičemž postavy na všech úrovních musí splnit nějaký úkol – na můstku se aktivně řeší přechod na manuál, respektive souběžné navrácení lodi do funkčního módu.

Lemons je nějaký čas pochopitelně v pasivní pozici a chvíli to platí i pro Harrelsona a Liu, kteří musí vyčkávat na řešení z vrchu. V těchto okamžicích se projevuje, že fakticky zaměřený příběh nemá až takový emoční dopad. Zvlášť tehdy, když si vzpomeneme na strhujících Třináct životů, v nichž Ron Howard režíroval vyproštění chlapců z thajské jeskyně. I tam se o hrdinství postarali potápěči, často s vychýleným prahem citlivosti či posuzování rizika – příběh, každým coulem orientovaný na průběh a vnější i osobní faktory incidentu, ale disponoval řadou niterných nuancí, které vháněly do očí slzy.

To Poslední nádech nemá, v devadesáti minutách totiž ušlapává skoro až akademické pole v tom smyslu, že nabízí ideálně srozumitelného průvodce pro natáčení podobných survival příběhů. Nic tu vlastně neabsentuje a nic nepřebývá, k postavám si rychle najdeme cestu a naplňuje nás, když táhnou za jeden provaz a především v případě Davida odhodí profesní ulitu, sloužící jako ochrana před nežádoucím rozptýlením.

Možná ale přece schází plnokrevnější a méně strnulý prolog, který by přes dokumentární čočky nasadil i civilní filtr. Ideálně tak, jak to dokázal Titanic, ačkoli ten strávil budováním zápletky v podstatě tolik času, kolik zabere kompletní projekce Posledního nádechu. Parkinsonův film je na debut absolutně soustředěný a emoční oblouk buduje neokázale, třeba závěrečným Davidovým pohledem na vlastní rodinnou fotografii. I když úplně nezvládne pohltit strojově kalkulovaným vyprávěním, skutečný příběh mu v mizivém časovém úseku poskytl hafo napínavých zápletek a řemeslné provedení nás z něj nikdy nevytrhne. Potřebujete-li zamáznout odpoledne něčím důstojným a samozřejmě také inspirativním, zde se nemůžete nestrefit.

Podívejte se i na žebříček nejlepších filmů podle skutečných událostí.