Oslnivý aktivista Rustin s oscarovými ambicemi chvílemi strhne, nedokáže však pohltit

Na Netflix po festivalovém okruhu v Telluride či Torontu a limitovaných projekcích v amerických kinech přichází životopisné drama Rustin. To zpracovává jednu etapu v životě aktivisty, pacifisty a bojovníka za rovnoprávnost Bayarda Rustina, jehož příběh zůstával dlouhou dobu v pozadí, narozdíl třeba od jeho přítele Martina Luthera Kinga. Přitom to byl právě Rustin, který fenomenálního řečníka podporoval a byl hlavním strůjcem největší nenásilné demonstrace roku 1963, kde King před více než 250 tisíci lidmi pronesl svou nejslavnější řeč. Na přípravy masivního shromáždění a strhující boj proti nerovnoprávnosti a segregaci se snímek zaměřuje, stejně jako na sršící elán a osobní problémy protagonisty, jehož perspektivou nám jsou události předkládány.

Pod režií je podepsaný George C. Wolfe, jenž pod hlavičkou Netflixu před třemi lety natočil dobové drama Ma Rainey – matka blues. Rustin je v mnohém velmi podobný. Taktéž zpracovává příběh jedné osoby a jejího úzkého okolí na pozadí velkých dějin. Zaměřuje se na omezený, leč důležitý segment jejich životů a nesnaží se o komplexní portrét. Chce upozornit na dosud nevyprávěné a nereflektované osudy neobyčejných lidí, kteří se podíleli na změně americké legislativy. Dává vyniknout hereckým výkonům a úderným dialogům, na nichž podobné snímky leckdy stojí. Většinu událostí sledujeme v uzavřených místnostech, kde slova a úmorná vyjednávání vedou k vytoužené změně. Jde o oslavu černošské kultury a její historie, která dlouhou dobu neměla na plátnech prostor.

Centrem pozornosti, a to nejen té divácké, je protagonista Rustin, ztvárněný Colmanem Domingem, který se naprosto oddává excentričnosti a svébytnosti svého předobrazu. Dokonale osciluje mezi výbušnou energií a následným útlumem, kdy má protagonista v mnoha chvílích pocit, jako by stál sám proti celému světu. Ačkoli film zpracovává boj aktivistů a aktivistek proti konzervativnímu smýšlení v USA, zaměřuje se především na spory a diskuse uvnitř lidskoprávních organizací. Opoziční strana radikální bílé Ameriky tady takřka není slyšet a vnímáme ji skrze televizní či rozhlasové vysílání a flashbacky protagonisty.

Filmu jde tedy především o vyobrazení rozporů uvnitř organizací, jimž sice jde o stejný cíl, ale volí k jeho dosažení zcela odlišné prostředky, jež jsou mnohdy v rozporu. U několika členů převládá strach, aby Rustin celý pochod svým jménem nepoškodil, a to kvůli homosexuální orientaci a excentrické povaze. Ukazuje se, že čím více stran do plánované demonstrace mluví, tím větších kompromisů a slevování z původních požadavků i ideálů je potřeba. V dynamickém tempu tak tvůrci zprostředkovávají ve své podstatě repetitivní a sáhodlouhé diskuse, ve kterých někteří před svými kolegy musí obhajovat svou jinakost a bolestný proces ústupků. Na jejich konci ale stojí lepší podmínky pro život menšin. Síla je v jednotě, což však neznamená, že je nutné potlačovat individualismus.

Rustinův individualismus a jeho energickou náturu snímek oslavuje a vyzdvihuje, nezdráhá se však vyobrazit i jeho problematické stránky. Jakkoli je v zásadě věrný morálním ideálům, v mnoha ohledech se chová sobecky. Pestrým milostným životem ubližuje svému partnerovi a občas působí, jako by si neuvědomoval zodpovědnost, která na jeho bedrech leží. Zároveň by bez těchto vlastností nebyl sám sebou a nemohl by vést ostatní a dodávat jim potřebou morální podporu. Jde jen o to, abychom se každého člověka naučili přijímat se vším všudy. Rovnoprávnost není o toleranci, ale o respektu.

Pohled do zákulisí aktivistů a aktivistek je osvěžující a konečně je neukazuje jako jednotný a názorově pevný celek, kde všichni táhnou za jeden provaz. Žádný z čelních představitelů není jednobarevnou postavou. Jsou ambivalentní, jejich činy lze chápat, ačkoli nejsou v souladu s konáním protagonisty. Vládne nad nimi strach, způsobený tíživými spory z minulosti. A ten se Rustin snaží rozbít právě pomocí zarputilosti a egocentrismu, jenž, jak snímek ukazuje, je někdy potřeba, aby ostatní strhl ke kýženému výsledku, který si všichni zúčastnění přejí.

Přes relativně neotřelý pohled do zákulisí revoluční události se snímek svou výstavbou nevyhne jisté schematičnosti, příznačné pro mnoho životopisných titulů. Vrství na sebe množství konfliktů, které však v mnoha případech zůstanou nedořešené. I když jde ve filmu o to, jak slova dokážou měnit dějiny, v proslovech sklouzávajících k patosu, jenž se snaží zakomponovat do běžných konverzací, se občas topí až moc. Zároveň je silně citelná absence širšího kontextu a chybí zde ještě větší sevřenost. Dočkáme se spousty postav, jejichž jména odhalují nediegetické popisky, v mnoha případech se k nim už příběh ale nevrací a pro celistvost vyprávění je takové množství „dekorativních“ postav rušivé a odvádí pozornost od toho hlavního.

Tvůrci načrtávají několik vztahových styčných bodů, jež se s Rustinem pojí. Pro vnější linii plánování demonstrace je nejdůležitější jeho problematický a křivdou zanesený vztah s Kingem, pro tu osobní zase milostný vztah s asistentem a aktivistou Eliasem. Všechny zásadní vazby jsou reflektovány, střídání mezi nimi je však rozpačité a ačkoli jsou pro protagonistu důležité a plné emocí, tyto pocity se nedaří přenést na diváky. Přes svižné vyprávěcí tempo si snímek nenajde dostatečný čas na zpomalení a důkladnější rozkreslení klíčových vztahů, jejichž katarze je uspěchaná a zanechá jen blednoucí stopu. Závěrečná demonstrace má však elektrizující atmosféru a po dlouhém vyjednávání a organizování jde o skutečně vydřenou odměnu.

Titul se nese v rytmu podmanivého a rytmického jazzu, s půvabnými tóny pozounů. Díky tomu se vzpírá lacinému ždímání emocí skrze tesknou smyčcovou hudbu a rozbouřenost i smutek protagonisty dokreslují zběsilé tóny vřískajících dechových nástrojů. To samé se však nedá říct o ostatních stylistických volbách. Jednotlivé scény nejsou nápaditě inscenované, spoléhají na mechanický střih a nedokážou dostatečně vtáhnout. Přes uzavřenost prostorů se kvůli formálním prostředkům necítíte být jejich součástí, ale spíš jako nezapojený pozorovatel či pozorovatelka. Kromě pár dílčích segmentů se snímek celkově nese na vlně tendenčního snímání, nevýrazného production designu a jednolité barevné palety.

Bylo by příliš jednoduché Rustina odhodit do škatulky takzvaných „oscar bait“ filmů. Stále volí relativně neprobádaný a odlišný pohled na důležité skutečné události a ví, o čem chce vyprávět. Postrádá však podvratnost a nápaditost angažovaných filmů Spika Leeho či dráždivost a výbušnost Jidáše a černého mesiáše, jenž taktéž tematizuje markantní období 60. let. Rustin tak především plní účel nadějeplného životopisného filmu, jenž odhaluje dosud upozaděný příběh silného muže. Ten předkládá neinovativně a místy i dost rozpačitě, nedá se mu ale upřít energie a nakažlivý zápal, který na vás síla a charisma protagonisty s lehkostí přenese.

Můžete se i podívat na žebříček nejlepších filmů na Netflixu.