Afghánka Dunia musí ve Fremontu předvídat budoucnost, svou však nevidí

Dvacátnice Dunia (Anaita Wali Zada) je afghánská překladatelka, která v době americké okupace zprostředkovávala kontakt mezi místními a západními vojáky. Po fiasku souvisejícím s odchodem Spojených států a ponechání země jejímu osudu nemohla na místě nadále zůstat, nepochybně by se stala jednou z prvních obětí Tálibánu. Opustila tedy svou rodinu i dosavadní život a vyrazila do Spojených států.

Zde se živí rukama v továrně na „štěstíčka“, sušenky s vágní věštbou uvnitř, jež se v USA v čínských restauracích přikládají ke každé porci jako dezert. Dozvíte se z nich, že si následující měsíc musíte dát pozor na finance, setkáte se s dávným přítelem či naleznete ztracený předmět.

Mladá a inteligentní žena si rozhodně svůj život nepředstavovala v úloze dělnice v neoficiálním národnostním ghettu na druhé straně světa. Během svého afghánského života viděla na vlastní oči umírat své kolegy, přesto je možné, že ještě víc ji deptá aktuální situace bezvýchodné prázdnoty života bez současnosti i budoucnosti na americkém zapadákově.

Povahou je však Dunia stoická introvertka, svému osudu čelí s kamennou tváří tak nekompromisní, že ji psychoterapeut skoro přesvědčuje o tom, v jaké depresi by měla být. Pomoct se jí pokouší na základě vlastní projekce toho, co by správná přistěhovalkyně měla cítit, a jejich společné schůzky se nakonec jeví víc autoterapeuticky pro muže středního věku než pro Dunii.

Jde o jeden dílek černobílého, ani ne devadesátiminutového filmu původem íránského režiséra a scenáristy Babaka Jalaliho. Výsledné dílo nemá jasně stanovený cíl vyprávění, Dunii nezbývá než přečkávat nudu a potajmu snít o tom, že se jednou něco změní. Přinejmenším, že do jejího života přijde láska.

Zatím se však co do sebevyjádření musí spokojit s tím, že jí dá trochu podivínský majitel restaurace za úkol nahradit zesnulou předchůdkyni a stát se autorkou textů štěstíček. Vysvětluje, že věštby nesmí být příliš konkrétní ani příliš vágní, příliš veselé ani smutné, optimistické ani pesimistické… Musí být prostě jako život. Dunia ve svém novém věšteckém poslání vidí mnohem méně údělu než její uťáplý šéf, jako vždy se však práce chopí bez odmlouvání, snad jen s trochu cynickou jiskrou v očích.

Námět Fremontu (jinak město v Kalifornii, kde se příběh odehrává, známé asijskými komunitami) zní možná depresivně, se snímkem je však podivným způsobem příjemné trávit čas. Tvůrci si od špatné nálady pomáhají jemným a dobře zakomponovaným humorem, jenž podtrhává absurditu dění. Do protagonistky se dá vcítit, byť málokdo prožil to, co ona. Její explicitní odtržení od rodiny a životní bezradnost však mohou symbolizovat naše vlastní emoce. V její zkušenosti je jistě cosi univerzálního. Jak sama mladá žena podotýká, nepovažuje se za ukázkovou Afghánku, je zkrátka sama sebou.

Méně trpělivým členům publika bude možná její nemluvnost a nehybnost připadat příliš aranžovaná. Svým způsobem je to pravda, není zcela přirozené projevovat tak málo emocí a komunikovat výhradně jednovětnými frázemi. Jedná se však o film, stylizované vyprávění, jak nám nakonec připomíná černobílý obraz, jenž se dnes používá především proto, aby vyprávění vzdálil přímočarému realismu.

Dunia působí jako mírně nadsazená sisyfovská hrdinka, která trpělivě a hrdě přečkává každodennost. Přesto není úplně pozdě. Nakonec se před ní opravdu otevírají dvířka k novému životu, byť odjinud, než myslela. Bude však ochotná udělat první krok a vystavit se riziku zklamání?

Pokud bychom chtěli o snímku uvažovat v méně abstraktní a osobní rovině, můžeme si všímat jemných náznaků politického a společenského komentáře o životě lidí jako Dunia, kteří vložili důvěru v bájný Západ a riskovali pro něj vlastní život, ten se k nim však v rozhodující chvíli otočil zády. Fremont není aktivistické dílo, tento prvek je v něm nicméně nevyhnutelně přítomný jak kvůli námětu, tak osobním zkušenostem tvůrců. Anaita Wali Zada, jež ztvárnila hlavní roli a pro festival namluvila zdravici, je sama novinářkou, která musela uprchnout z vlastní země.

Nejedná se o snímek, který by cokoli dělal výjimečně, svou škatulku však naplňuje velmi uspokojivým způsobem. Spojit večer s přáteli návštěvou některého z komorních či klubových kin by vůbec nemusel být špatný nápad.