Indiana Jones a nástroj osudu
65%
Indiana Jones je dokonale ikonickou postavou, jejíž základní atributy nám představí už brilantní úvodní sekvence Dobyvatelů ztracené archy. Klobouk, bič, skvělá schopnost improvizace v nebezpečných situacích plných neočekávaných pastí, konflikty se zástupci nepřátelských ideologií a dokonce i jeho Achillova pata v podobě strachu z hadů. To všechno vstřebáme během jedné dlouhé dynamické scény, kde akce střídá atrakci. Zbytek pentalogie do velké míry žije právě z téhle úvodní pasáže, kde je celý Jonesův princip koncentrovaný na jedno místo.
Základnímu příslibu úvodu Dobyvatelů se nikdy nezpronevěřil žádný z pěti jonesovských filmů. Ve všech případech jsme dostali přímočarou dobrodružnou zábavu plnou propracovaných akčních sekvencí a prastarých nadpřirozených záhad. Rozmrzelost ohledně jednotlivých dílů způsobují spíš nadstavby tohoto základu; věci související se zápletkami, postavami a s časoprostorovým zasazením děje.
V případě Nástroje osudu akce a atrakce naštěstí zůstávají na solidní úrovni. Akční scény už bohužel nejsou propracované s tak perfekcionistickým citem pro detail, jak jsme zvyklí ze Spielbergových snímků. Pořád však zachovávají stejný základní princip. Jsou to dlouhé, vrstevnaté pasáže s řadou originálně využitých prostředí a rekvizit, nápaditých mikrosituací, vtipných point a rychlých zvratů, které nezapřou inspiraci slapstickovými filmy Bustera Keatona. Škoda, že nejkomplexnější z nich je hned úvodní vlaková scéna, kterou už později žádná další pasáž nepřekoná, ale i tak celému filmu hodně pomáhá, že na této základní úrovni nedělá předchozím epizodám ostudu.
Dobře je i to, že film nepodceňuje ani dobrodružné aspekty. Přehlídka šifer a rébusů vedoucích k prastarým tajuplným artefaktům či tajemným podzemním chodbám plným odporně přerostlého hmyzu, pastí, vratkých lávek a hroutících se konstrukcí je sice dokonale prvoplánová, ale přesně taková je i ve všech předchozích Jonesových příbězích. Průzračně naivní je i ďábelský plán hlavního záporáka spočívající v myšlence, že hlavním problémem celého nacismu byla osobnost Adolfa Hitlera. Potud je s pátým Indianou Jonesem všechno v pořádku.
V ostatních ohledech nicméně Nástroj osudu není tak přesvědčivý. Znovu se snaží říci něco nového o postavě Jonese prostřednictvím jeho stárnutí. Problém je však v tom, že dynamiku parťáckého filmu se starším a mladším protagonistou už v sérii skvěle předvedl třetí díl s názvem Indiana Jones a poslední křížová výprava, kde byl Indiana v roli toho mladšího z dvojice. Roli stárnoucího hrdiny převzal v Království křišťálové lebky, kde dostal jako protihráče Shiu LaBeoufa v úloze svého syna. Tenhle tah nedopadl úplně dobře, což pěkně dokládá fakt, že v pátém dílu Beoufova postava Mutta vůbec nevystupuje a s jeho nepřítomností se děj vypořádá několika krátkými větami.
Samotní Dobyvatelé ztracené archy jsou svým způsobem nostalgická záležitost. Je to film, ve kterém George Lucas a Steven Spielberg vzdávají hold klasickému Hollywoodu. V první řadě jeho dobrodružným filmům, ale najdeme v něm vlivy jak zmíněného Bustera Keatona, tak třeba Alfreda Hitchcocka nebo Casablancy, kterou film několikrát téměř cituje. Z dnešního pohledu už jsou však čtyřicet let staří Dobyvatelé ztracené archy sami o sobě nostalgickým artefaktem, na který diváci a divačky vzpomínají stejně, jako Lucas se Spielbergem tehdy mysleli na Lawrence z Arábie nebo Na sever severozápadní linkou.
Aby to bylo ještě komplikovanější, filmy s Indianou Jonesem jsou vždycky zasazené do nějaké konkrétní historické epochy. V případě předchozího Jonesova dobrodružství Království křišťálové lebky to byla padesátá léta. Tvůrci a tvůrkyně se snažili tuhle dobu vytěžit tematicky i tím, že pracovali s motivem tehdejší paranoie z UFO. Nástroj osudu se odehrává v šedesátých letech, jež tu nicméně příliš využitá nejsou, až na úvodní pasáž týkající se přistání první pilotované posádky na Měsíci.
Indiana Jones a nástroj osudu je pořád velmi dobrý dobrodružný film. Jen se mu nedaří najít si tak vyhraněnou polohu a osobitost jako předchozím dílům. Namísto vykročení novým směrem je to spíš trochu rozpačitý kompilát toho, co už dobře známe, ne úplně rázných pokusů posunout celou sérii někam jinam.
