Festival Zlatý voči představí tvorbu studujících filmové teorie. Zároveň se snaží prosadit filmovou výuku ve školách

Nikol: S přípravou festivalu pomáhají pouze studenti naší katedry, a pokud to náhodou není někdo z nich, jedná se o našeho absolventa. Už v zimě vedeme první schůzky ohledně rozdělení jednotlivých pozic. Na začátku je nás kolem třiceti, často se však stává, že postupem času někdo odpadne a ke konci nás zůstává méně vzhledem k časové náročnosti a tomu, že organizace je založená na neziskové a dobrovolné bázi, což u některých znamená upadající motivaci.

Jáchym: V programové sekci začínáme s nakoukáváním filmů v březnu, tedy půl roku před začátkem festivalu, kdy vyhlašujeme open call. Celkově nás je v programu sedm včetně mě.

J: Letos nám přišlo kolem 1100 snímků, nakonec jsme jich vybrali 30. Takže síto je velké a nás vždy čeká nakoukávání spousty filmů, které nakonec nevybereme. Myslím, že finální výběr stojí o to víc za to.

J: Specifická tvář Vočí podle mě spočívá v tom, že každý rok jsou stejné produkční podmínky, takže máme omezený rozpočet, musíme se spoléhat na nějakou svou osobní schopnost vytěžit z toho co nejvíc, počítat každou korunu a spoléhat na své osobní kontakty. To tomu festivalu dává punkový a kamarádský feel, což je přesně tvář Vočí. Jsme jediný festival, který zohledňuje tvorbu studentů teorie audiovize na světě, což tomu festivalu taky propůjčuje unikátní profil.

N: Souhlasím. Na druhou stranu si myslím, že ty zkušenosti a know how přicházejí až po festivalu, když to máme odžité. Už teď – pár dní před začátkem – vím, že bych spoustu věcí udělala jinak. To je něco, co těm příštím organizátorům nepředáme. Můžeme jim dát doporučení, každý si to pak ale stejně bude chtít dělat podle sebe. To festivalu moc nepomáhá, kdyby byl jeden hlavní organizátor každý rok, vypadalo by to už trochu jinak.

N: Já bych řekla, že ano. Jedná se o 27. ročník, jsme vlastně o rok napřed před Jihlavou, ale naše velikost je úplně někde jinde. Nicméně zase necílíme na tak široké publikum, pořád jsme studentský festival, ale fakt si myslím, že se můžeme posouvat dál jenom prostřednictvím zkušeností organizátorů.

J: Ale zároveň je hodně sympatické, že festival nemá ambice se rozrůstat, do jisté míry jsme na to vlastně hrdí. A organizace je skvělá příležitost pro studenty naší katedry, aby si poprvé vyzkoušeli práci na festivalu, protože ačkoli jsme menší, tak příprava obsahuje všechno, co musí dělat každý jiný festival. Takže to má své klady i zápory.

N: A hlavně ho většinou organizují třeťáci, takže jde vedle státnic a bakalářky o takové praktické zakončení studia.

N: Špatně! Vlastně ti do poslední chvíle, kdy máš týden do festivalu, nedochází, jaký to je stres a co všechno je potřeba zařídit. Do toho máš studium a vlastní práci. Je to stres.

J: Viráž čili monochromatické barvení filmového pásu poukazuje na nestabilitu filmového materiálu. Každá viráž byla dělaná ručně a u každé kopie se dělala znovu. Proto byla u filmového pásu vždy unikátní, což do značné míry narušuje představu, že film je stabilní a předem dané médium, které je jednou provžde stejné. To mi na tom tématu přijde zajímavé a relevantní i dnes, v době, kdy se s analogem tolik nepracuje. U digitálu pak panuje představa, že je to nestárnoucí hmota. Ale jak je vidět u kvality různých filmových nosičů nebo kinoripů, ani s kvalitou digitálu to není zas tak jednoduché. Slovo viráž zároveň obsahuje slovo vir. Líbila se nám spojitost a možnost reflektovat všechny barvy pandemie ve filmu, jak se do filmu promítla, jak se podepsala na tvůrcích a divácích. Audiovizi v době pandemie a jejím proměnám budeme na festivalu věnovat dvě samostatné diskuze.

N: Ještě doplním, že téma viráže nabízí velkou hravost s vizuálem samotným, což jsme se pokoušeli reflektovat i na našich plakátech, logu a dalších materiálech. V našem vizuálním stylu si tak můžeme hrát s výraznou barevností.

J: Tento ročník konceptuálně navazujeme na tři loňské sekce. Na audiovizuální eseje, které každý rok vznikají v rámci předmětu Jiřího Angera na naší katedře, letos však máme eseje také z filmových studií z Brna. Druhá sekce s názvem Homies představuje tvorbu českých studentů s tím, že letos jsme poprvé zahrnuli tvůrce z celé České republiky, loni to byli pouze tvůrci z okolí naší katedry. Třetí sekce se jmenuje Far Out, je nesoutěžní a spočívá v odlehčené přehlídce opravdových kuriozit, které nám bylo líto do soutěže nezařadit. Co se však týká dlouhodobé tradice festivalu, pevné sekce nemáme. Zbylé jsou zcela nové.

N: Ani ne, ale doufám, že z toho brzy trend bude. A překvapuje mě, že je stále spousta lidí, kteří se s pojmem audiovizuální esej dosud nesetkali. Ale určitě je to něco, co nás v budoucnu čeká, vzhledem k dnešní době, kdy se mluvené slovo i text snaží přetransformovat do vizuálna. Takže pro lidi bude často zajímavější se kouknout na audiovizuální esej než číst odbornou publikaci. Ale nemyslím si, že by audiovizuální eseje měly nahradit texty, spíš je to něco, co může fungovat ruku v ruce.

J: Pro mě je z odborného i cinefilního hlediska lákavé především to, že můžeš zkoumat film filmem. Skoro každý má nějaký přístup ke střihacím programům a může si pak jakýkoli film po svém upravit, deformovat, přetvářet… Tahle možnost převádět je z originální podoby do nové je hrozně zajímavá. Láska k filmu dnes neznamená starosvětské „na film se chodí jenom do kina“, neexistuje jenom jeden modus koukání na film. Může to být i přetvoření původního materiálu do nové podoby, což je velmi důležité pro filmové vědce, kteří tímhle formátem chtějí vyjádřit myšlenky, jež se písmem jednoduše pojmout nedají. S čímž se pojí i mnohem větší dostupnost díky YouTube, kde se člověk k esejím dostane spíš než v odborném časopise.

N: Profiltrování všech přihlášených trvá dlouho, samozřejmě valná většina nepochází od studentů teorie audiovize. Já si třeba dělám srandu z toho, že Zlatý voči jsou velký boom, asi jako Oscaři v Indii, protože každý rok přijde strašně moc filmů.

J: Filmy přichází ze všech možných koutů světa, snad z každé země, co existuje, nám přijde alespoň jeden. Většinou jde o mladé tvůrce ve věku 20 až 25 let, občas jsou to i doktorandi nebo učitelé, které taky zvažujeme a pokládáme je za bývalé studenty.

N: Vždycky jsme rádi, když nám přijde film od studentů z Česka. Letos nám zaslali příspěvek i studenti z filmové teorie v Olomouci, budeme ho uvádět. Není to pravidlo každý rok, ale vždycky máme radost, když se to stane.

N: Bohužel je do sekce zařadit nemůžeme. Je nám to obvykle líto, protože ty filmy jsou často super.

J: Je to tak, vždycky nás mrzí, že film nemůžeme vzít, protože nepochází od studenta filmové teorie. V tomhle jsme však striktní. Přijímáme snímky pouze od lidí, kteří studují teorii audiovize, popřípadě mediální studia či nová média, bereme i filmy z kateder, kde se mísí teorie a praxe, což je třeba Centrum audiovizuálních studií na FAMU. Je pro nás důležité to teoretické pozadí.

J: Zahraniční studenti mají velkou převahu. Pět ze šesti sekcí tvoří především zahraniční snímky, pro ty tuzemské je vyhrazená zmiňovaná sekce Homies.

N: Zahraniční studenti k nám jezdí zřídka, ačkoli loni jsme uvítali dva autory a další dva očekáváme i letos.

N: Určitě ano. Bojíme se, že festival působí jako uzavřená bublina, což není naším cílem. Snažíme se cílit hlavně na studenty a lidi z kultury. Snažíme se přiblížit svět filmové teorie a praxe i těm, kteří teorii audiovize nestudují. Náš festival ale hlavně navštěvují právě studenti.

J: Samozřejmě jsme poměrně uzavřený festival, rádi ale přivítáme kohokoliv. Jak už jsem říkal, náš cíl není markantně expandovat. Konceptem festivalu je zviditelňovat tvorbu lidí, kteří studují filmovou teorii, což je velmi specifická a myšlenkově náročná tvorba, jež není mainstreamová. Nemyslím si, že je to něco, co by mohlo oslovit kohokoli. Filmově teoretická znalost je něco velmi okrajového. Asi se dá popularizovat, ale řekl bych, že není naším záměrem na festival přitáhnout davy lidí, kteří se o tuto tvorbu nezajímají.

J: Filmy jsou často vnímané jako eskapismus, únik od běžného života, což sice může být pravda, zároveň si ale myslím, že filmy, které konzumujeme, výrazně utváří naše myšlení a jednání. Proto je důležité mít kultivovanou filmovou kritiku, publicistiku a odborné psaní, které se dokáže zabývat tím, co se ve filmové tvorbě momentálně děje, jak to souvisí se širšími společenskými souvislostmi a co nás donutí o filmech kriticky přemýšlet. Hlavním účelem kritiky nemusí být to, jestli je film dobrý, nebo špatný, ale nějakým způsobem ho problematizovat a donutit publikum, aby ho nepřijímalo pasivně.

N: Zarazilo mě, když jsem zjistila, jak daleko tady sahají snahy o to dostat film do rámcového vzdělávání, přitom dodnes nic komplexního neexistuje. Obraz vládne dnešnímu světu a určitě je zapotřebí audiovizuální edukaci do škol dostat a rozvíjet kritické myšlení nad filmem, aby nešlo čistě o konzum a každý si mohl přebrat, co nám toto médium dává. Určitě je důležité, aby s filmem uměli pracovat profesoři a učitelé, kteří neučí film, ale věnují se třeba češtině či dějinám, a snažili se ho aktivně zapojit do výuky.

N: Určitě ano. Přijde mi až hloupé nad tím zavírat oči. Buď by to měl být samostatný předmět, nebo součást těch ostatních, a zároveň nástroj výuky.

J: Především na středních školách je potřeba update studijních plánů. Z výuky umění je kladený důraz především na literaturu. Ta je určitě důležitá, ale většina kultury, kterou dnes lidé konzumují, nepředstavuje knihy. Školy by měl poskytovat základy mediální gramotnosti, jejichž součástí by byl přehled o filmech a dalších podobách umění, které denně potkáváme stále víc. To mi chybí především na středních školách. Je to zásadní pro lidi, kteří dospívají, nejde jenom o filmovou historii. Svět, v němž žijeme, je nesmírně vizuální. Bylo by fajn vědět, jak na vše okolo nás reagovat a přemýšlet o tom.

N: Ty snahy tady jsou. Asociace filmového vzdělávání se aktivně snaží dostat film do škol. Vznikne učebnice Filmouka, která má pomoci nejen studentům, ale hlavně pedagogům, aby byli schopní předávat studentům patřičné znalosti a využívat film jako nástroj k výuce. Něco jako technologická a mediální gramotnost se už letos dostalo do rámcového vzdělávacího programu.

N: Těším se na všechny zmíněné sekce, především na Homies. Potože nechystám program, nemám takový přehled o přijatých filmech, na rozdíl od Jáchyma, který všechny viděl. Takže se těším, až si všechny užiju poprvé v kině. A klasicky se těším na sekci Far Out, která zakončí projekční bloky. Ještě bych ráda zmínila, že nejde pouze o filmové projekce. Připravili jsme i diskuze, výstavu propojenou s virtuální realitou, spolupracujeme i s Herní historií a večer vystoupí kapely a DJ. Vše se bude konat v Kině Kavalírka, krásném novém prostoru. Jsme hrozně rádi, že se Zlatý voči odehrají v kině, což už se taky dlouho nestalo.

J: Já se těším na bublinkovač na večerních projekcích.

Kompletní přehled a program letošního ročníku naleznete na webových stránkách festivalu.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.