Richard Řeřicha: „Doufám, že film DonT Stop není pro pamětníky.“

Richard Řeřicha: „Doufám, že film DonT Stop není pro pamětníky.“
Richard Řeřicha v případě filmu DonT Stop prvně vystupuje jako režisér.
Snímek DonT Stop je vaším režijním debutem. Premiéra ještě neproběhla, nicméně, s jakými pocity k ní vzhlížíte?
Stejně jako každý jiný autor a debutant, s obavami. Tento projekt mi zabral poměrně dost času a energie, podobně jako mým spolupracovníkům. Z toho, s jakým nadšením a ochotou ke spolupráci přistupovali, cítím jistý závazek je nezklamat. Tím, že nejde o komerční zakázku na objednávku a ani se nejedná o lehkou žánrovou komedii, očekávám jistou rozporuplnost v tom jak publikum film přijme. Ale to je určitě smyslem každého autorského filmu.
richard-rericha-doufam-ze-film-dont-stop-neni-pro-pametniky
Richard Řeřicha v případě filmu DonT Stop prvně vystupuje jako režisér.
Filmem DonT Stop jste sice debutoval coby režisér, v roli kameramana jste ovšem poměrně známý. Jako režisér jste samozřejmě dohlížel i na vizuál filmu, kameramanovi jste ovšem dal volnou ruku. Bilo se to ve vás?
Jistě. Roky strávené za hledáčkem kamery zanechají v člověku jistou profesní deformaci, které není snadné se zbavit. Každý kameraman má trochu jiné filmové vidění a to utváří jeho vlastní styl. V některých principech se kameramani rozcházejí, někde se naopak shodnou. V pozici režiséra je potřeba svému kolegovi, který zastoupí vaše místo, především důvěřovat a nechat mu v určitých krocích volnou ruku. Pokud ale chcete mít plac režijně pod kontrolou, je třeba tento nezbytný krok podstoupit. Čím dříve, tím lépe. Mně se to doufám podařilo asi tak po týdnu natáčení. V přípravě filmu a během dokončovacích prací jsem pak měl samozřejmě více času, a tak jsem si to při doladění celkového vzhledu filmu mohl trochu vynahradit.

Téma punkové revolty může pro mladé dnešních let znít poněkud směšně. Všechny subkultury pohltil mainstream a reklamní průmysl. Co je poselstvím filmu?
O to právě jde. To, s čím se potýkají hlavní postavy filmu, už dneska zní absurdně. Ta směšnost je právě v tom, že dnes podobné jevy procházejí úplně bez povšimnutí. Míra tolerance se za posledních 25 let výrazně posunula. Stejně jako punk i hip hop se stal obchodním zbožím. Přesunul se ze špinavé ulice do luxusních domů a drahých bouráků. Tak jako každý revoluční hudební směr. Hudební průmysl se z toho snažil vždycky vytěžit, co se dalo, a tak tomu bude i nadále. Definovat poselství filmu by asi bylo hloupé. To si tam přece musí každý divák najít sám.
richard-rericha-doufam-ze-film-dont-stop-neni-pro-pametniky-2
Punková revolta.
Jak moc snímek vypovídá o vašem dospívání a revoltě?
Snažil jsem se svoje osobní pocity převést do charakterů jednotlivých postav. To, s jakou mírou se to podařilo, je teď těžké určit, snad s určitým časovým odstupem. Osobní zůstane vždy osobním. V žádném případě si nedělám nárok na nějakou univerzální výpověď. Tytéž události lidé vnímají dost odlišně, ač jsou na stejném místě ve stejnou dobu…

Kde je podle vás punk v roce 2012?
Tam, kde je. Prošel řadou transformací a infiltrací. Stal se masovou záležitostí a ve své podstatě dnes patří k běžnému mainstreamu. Rozhodně ale nezmizel a nezapadl. Udržel si svou pozici, jak na hudební, tak na módní scéně. Dál bude své okolí provokovat, ale těžko s takovou razancí jako před 30 lety. Náš film vypráví o jeho vstupu na naši scénu začátkem 80. let, o tom, jak se dotkl tehdejších teenagerů a co pro každého z nich znamenal.
richard-rericha-doufam-ze-film-dont-stop-neni-pro-pametniky-1
Na plakátu je vidět skupina Clash, hrdinové hrdinů filmu DonT Stop.
Nejde - podobně jako v případě snímku …a bude hůř (2007) - o film pro pamětníky, kteří v té době žili a punkovali?
Petr Nikolaev (režisér snímku …a bude hůř) by asi neměl radost z vašeho zaškatulkování „film pro pamětníky“. Setkal jsem se s řadou mladých lidí, které právě takto nepřikrášlený pohled do naší nedávné předrevoluční minulosti fascinuje. Doufám, že ani můj film není pro pamětníky. Ani jeho řeč taková není. Je zaměřen na problémy mladých, které se vlastně stále opakují. Jen v jiném provedení.

Film jste se rozhodl natáčet na kameru „super šestnáctku“. Z jakého důvodu? Splnilo to vaše očekávání?
Určitě ano, šlo o to dosáhnout kvality obrazu, který by ladil s tématem, stylem a také odpovídal určité dobovosti. Technologie současného digitálního obrazu je vlastně v přímém rozporu s vizuálním pojetím tohoto filmu. Jeho technická dokonalost a sterilita neodpovídá charakteru, s jakým jsme chtěli příběh vyprávět. V tomto směru jsem s použitím super 16mm formátu velmi spokojený.

Plánujete po téhle režijní zkušenosti natáčet dál?
Rozhodně. Ať už jako kameraman nebo režisér. Filmu se věnuji už poměrně dlouho a snad i budu. Je to skvělá práce a zábava dohromady.