Velekněz Imhotep ožil před 90 lety. První filmová Mumie vznikla v důsledku nalezení Tutanchamonovy hrobky

Egyptománie pomalu rostla během celého 19. století. Jejím základním kamenem je Napoleonovo válečné tažení do Egypta. Budoucího císaře provází pověst muže, jehož děla připravila Sfingu o nos, pravdou je ale přesný opak. Napoleon cítil k dávným monumentům respekt a součástí jeho invaze byly i vědecké expedice, jež mimo jiné pomocí nově objevené rosettské stély vedly k rozluštění hieroglyfů. Díky tomu na opačné straně Středozemního moře značně vzrostl zájem o ztracené království, jenž výrazně ovlivnil evropskou módu a vkus.

O sto let později nastal další velký zlom, Howard Carter objevil v roce 1922 bezprecedentně zachovanou Tutanchamonovu hrobku, která až do jeho příchodu odolávala vykradačům. Egypt naplno pohltil celou západní společnost a pseudoegyptská estetika zasáhla vše od esoterických šarlatánů přes romanopisce až po architekty.

U vyjmutí faraona ze sarkofágu byl v roce 1925 coby reportér přítomný i Američan John L. Balderston, jenž dostal o pár let později pokyn od studia Universal najít literární předlohu s egyptskou tematikou, jejíž adaptace by mohla být důsledným následovníkem filmového Draculy a Frankensteina, kteří odpremiérovali rovněž pod Balderstonovým dohledem v roce 1931.

Mumie měla ale méně přímočarou cestu do kin, žádný dostatečně kvalitní a úspěšný román se totiž nepodařilo najít. Spisovatelka Nina Wilcox Putnam nakonec místo toho poskytla treatment inspirovaný moderní pověstí o okultistovi Alessandru Cagliostrovi, který měl být v době svého působení v italské vyšší společnosti starý tři tisíce let. Tento námět se v Balderstonových rukách podařilo převléct do egyptského kabátu a z italského okultisty se stal egyptský velekněz Imhotep, jenž většinu z oněch tří tisíc let strávil uvězněný v sarkofágu.

Nikoho asi nepřekvapí, že snaha držet se historických reálií nebyla zvlášť důsledná. Mytologie filmu si ze skutečného Egypta bere jen několik základních prvků, i ty ale zasazuje do úplně jiného kontextu. Imhotep existoval, nebyl však veleknězem, nýbrž vysoce postaveným státním úředníkem. V nějaké příští adaptaci by to tvůrci měli vzít v potaz, protože představa, že člověka pronásleduje přes tři tisíce let starý výběrčí daní, má potenciál vyvolat skutečnou hrůzu.

Vzniklý snímek, dlouhý v dnešní podobě pouhých 73 minut, byl ve všech ohledech lacinou produkcí, jež si vyžádala pouhé tři týdny natáčení. Úvodní titulky provází Čajkovskij, protože to bylo rychlejší a lacinější než nahrát novou hudbu. Filmaři za ani ne pět let existence zvukového filmu ještě necítili potřebu větší sofistikovanosti, během úvodních pár minut na sebe tedy postavy vychrlí tolik expozice, na kolik bychom v dnešním vyprávění potřebovali přes půl hodiny. Vždyť už vykopaný Imhotep je bezelstně vystavený v kanceláři britských archeologů od první scény. „Vědci“ se pak nepářou s neporušenou pečetí na přiložené truhle, prolomí ji, přečtou varovný text, poruší další pečeť, přečtou další zakázaný text a odejdou na kávu. Co by se mohlo pokazit?

Imhotep ožívá a tichý záběr na jeho pomalu se rozsvicující jiskry v očích časem neztratil nic na své působivosti. Uniká z budovy a na deset let mizí z povrchu zemského. V následující scéně už se další generace archeologů dohaduje o tom, co přimělo jejich předchůdce tak promptně opustit atraktivní pozice a utéct zpět do Británie. A kdo to klepe na dveře? Jaká náhoda! Je to podivný a nepřirozeně vrásčitý muž, ale přitom ne stařec.

My samozřejmě poznáváme, že jde o Imhotepa, který vypadá zásadně lépe, než když jsme ho viděli naposledy. Předává archeologům střep s informacemi o umístění hrobky šlechtičny Ankh-esen-amun. Jako Egypťan prý nesmí vykopávat vlastní mrtvé, toho se dopouštějí pouze muzejní expedice, byl by přesto rád, kdyby se princeznina hrobka nalezla.

Pokud si pamatujete moderní remake, jistě tušíte, jaká je Imhotepova motivace. Princezna se během bleskové montáže najde a vystaví. A zatímco v původním konceptu od Wilcox Putnam měl padouch usilovat o pomstu na všech ženách, které mu připomínaly jeho ztracenou lásku, cílem Balderstonova antihrdiny je svou milou přivést k životu. Proto musí dálkovou hypnózou přilákat a obětovat její reinkarnovanou podobu Helen Grosvenor (Zita Johann). Nikoliv z nenávisti, ale protože nemá jinou možnost. Schopnost kontroly mysli je ve skutečnosti jeho jedinou nadpřirozenou schopností, jde o důsledek původního okultního námětu.

V kontrastu s Draculou a Frankensteinem, kde tvůrci oproti románovým předlohám svá monstra zásadně zjednodušili, zde vidíme alespoň malou snahu zachovat záporákovi špetku sympatie. Samozřejmě se ale otevírají témata posedlosti a neochoty posunout se vpřed tváří v tvář ztrátě, na nichž bychom se mohli vyřádit při psychologickém čtení. Rozhodně jde o jemnější přístup než: „Chci sníst váš mozek!“

Režie se chopil Karl Freund, který byl předešlou sezónu kameramanem Draculy. Do role monstra studio Universal angažovalo svou novou hvězdu Borise Karloffa, jenž ztvárnil už Frankensteinovo monstrum a stal se ze dne na den senzací. Karloff strávil většinu filmu opět v make-upu, ten z úvodní scény byl dokonce podle jeho vlastních slov mnohem nepříjemnější než minule. V průběhu vyprávění ale Imhotep získává lidskou podobu, což herci umožnilo předvádět standardnější výkon pod menším nánosem gumy. Karloff byl jinak i divadelním a rozhlasovým umělcem, takže je trochu smutné, že se do dějin zapsal hlavně jako tvář dvou z nejslavnějších málomluvných hororových monster. V Mumii má alespoň celé dialogy.

Zatímco Frankensteinovo monstrum bylo neurvalým hromotlukem, Imhotep se tyčí jako vysoká, štíhlá a nehybná egyptská socha. Až když tyto dvě zpodobnění postavíme vedle sebe, naplno doceníme sílu Karloffova fyzického herectví celým tělem. Vůbec všichni herci i jejich obrazové rámování si zachovávají expresivitu němé kinematografie, jež může být v hororovém filmu velmi účinná.

Za pozornost stojí také zjevná snaha filmařů vykreslit britské archeology v příznivém světle a dokola opakovat, že usilují pouze o vědecký pokrok. Jejich záměry jsou tak křišťálově čisté, že lepší už ani být nemohou. Scénář nalézá prostor oznámit nám, že hrdinové s sebou nic neodvážejí do Británie a vše nechávají káhirskému muzeu. V dnešní době, kdy naplno hoří spory o návrat vyvezených artefaktů, tento prvek získává na aktuálnosti. Mumie dokazuje, že Euroameričané už před devadesáti lety měli černé svědomí.

Imhotep se jako postava vrátil až v komediálním remaku z roku 1999 s Brendanem Fraserem a Rachel Weisz. Přestože stejně jako další Universal horory se Mumie dočkala řady pokračování a remaků, ty přišly s novým antagonistou Kharisem. Rozhodně to ale nebyla chyba Karloffa, který ztvárnil i tuto nástupnickou roli.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.