Režiséři hitu Nedotknutelní mluví o své novince Dokud nás svatba nerozdělí

Eric: První myšlenka na tento film vznikla v kontextu temného roku 2015. Olivier i já jsme se asi cítili trochu smutní a dostali jsme chuť pustit se do něčeho radostnějšího. Šlo o to se při líčení nešvarů společnosti, v níž žijeme, zasmát a pobavit. Jakmile nás to napadlo, rozhodli jsme se nabídnout hlavní roli Jeanu-Pierrovi Bacrimu...

Olivier: Ze zkušenosti musím říct, že nápad na nový film se často objeví při natáčení předchozího snímku, protože jak se ho snažíte překonat, rodí se nové nápady. Úvodní scéna Samby se odehrává na svatbě: byl to dlouhý sekvenční záběr, který nás přenesl z hlavního sálu do vedlejších místností. Vystihovalo to náš nový záměr.

Eric: Většinou nahodíme nápady, dáme je do tabulky, seřadíme je za sebe a pak si rozdělíme, co kdo rozepíše. Máme počítače proti sobě, a tak si navzájem děláme první publikum, přehazujeme si nápady a testujeme, jak fungují. Tentokrát to ale bylo trochu jiné, protože do našeho týmu vstoupil třetí člověk: Jean-Pierre Bacri.  Vzhledem k tomu, že je sám také scenárista, brzy nám nabídl své služby. Jako benefit jsme tak získali jeho názor na různé varianty našich scénářů a mohli jsme si rovnou začerstva zkoušet jednotlivé scény a repliky. To byl úplný sen, protože díky jeho podnětům jsme pracovali s úplně novou energií.

Olivier: Obecně vzato ano. Rok až rok a půl sbíráme podklady k tématu, které jsme si zvolili. K tomuto filmu jsme dávali dohromady naše zážitky: abychom mohli financovat naše drobné projekty, dělávali jsme totiž s Ericem ve skromnějších letech různé práce na večírcích, mimo jiné i práci číšníků na svatbách. V zadních traktech jsme pocítili tlak, jaký je na tuto práci kladen, a na toto téma jsme dali dohromady hezkou řádku historek. Ale jak jsme psali, rozhodli jsme se, že bychom se o současných číšnících chtěli dozvědět víc. Chtěli jsme zjistit, jak tito lidé pracující jako stíny dokážou při těchto událostech vytvořit tak jedinečnou atmosféru. Během těchto úvah jsme začali vykreslovat naše postavy.

Eric: Je to událost, u níž je každý detail předem naplánovaný. Je to jako divadelní hra - s publikem, danými kostýmy, rolemi svědků, rodičů, přátel. Složitá organizace, kterou to vyžaduje, vyvolává nutně stres, napětí, smíšené pocity a také jitří rodinné problémy. Všichni to znají a rádi se k tomu vracejí, takže to bylo ideální prostředí. Ale naším cílem bylo se na tento večer podívat očima lidí, kteří tam pracují, pro něž je to jen další obyčejný den. Tato konfrontace a rozpor musely nutně vytvářet komické situace. 

Eric: Když to herce společně baví, existuje riziko, že se plac zvrhne ve školní dvorek, kde někdo musí dělat policajta. Výhodou naopak je vzájemná tvůrčí podpora, která při natáčení panuje. Je vždycky velké dobrodružství nechat jednotlivé postavy existovat a vyvíjet se, aby mohli plnit funkci, kterou v příběhu mají. Je na tom něco muzikálního: My jsme jako dirigenti orchestru a podle toho, jak se film vyvíjí, můžeme hercům doporučit, aby tu někoho doplnili, nebo naopak zahráli sólo. Abyste vytvořili dílo, které bude ladit, musíte si s každým hercem vytvořit jedinečný vztah. 

Olivier: Je velkou motivací propojovat v jediném filmu světy natolik odlišných osobností, jakými jsou Vincent Macaigne, Alban Ivanov, Jean-Pierre Bacri, Gilles Lellouche, Suzanne Clément nebo Jean-Paul. Každý den vedeme herce tak, aby byl výsledek kreativní a harmonický.

Eric: Museli jsme absolvovat neuvěřitelné množství zkoušek a vymyšlených zádrhelů, aby se nakonec každý herec dostal ve správný čas na správné místo. Za touto iluzí a přirozenými pohyby je obrovská dřina. Kladli jsme si jedinou otázku: „Vypadá to věrohodně?“ Byli jsme tím úplně posedlí, když jsme totiž sami v roli diváků, chceme také všemu okamžitě uvěřit. 

Olivier: Když vyprávíte příběh, který se odehrává na jednom místě v průběhu jednoho večera, riskujete, že bude působit příliš jako divadelní hra. Abyste se tomu vyhnuli, musíte si u dekorací vybrat jednu vlastnost, která vám umožní variaci v pohybu. Kamera pak nikdy není statická a její pohyb přináší energii a napětí, které přetrvá až do konce celého večera. 

Olivier: Na zámku Courances nedaleko Fontainebleau. Má jedno specifikum - na jeho pozemcích je 13 pramenů. Takže byl terén celý podmáčený a my se tomu museli přizpůsobit. Musím říct, že natáčení bylo plné nečekaných událostí. Pršelo a my se často museli vyhýbat kapkám deště. I ve filmu se musí Max a jeho tým neustále přizpůsobovat novým okolnostem, takže pro naše techniky byl každý filmový dialog dokonalou ozvěnou toho, co se dělo na place u nás, toho, jak jsme si připadali.

Eric: Hodně filmů nám vlastně ukazuje, jak je náš svět drsný, plný násilí a strachu. Psali jsme scénář v průběhu chaotického roku 2015 a záměrně v něm pokládáme otázku, jak si máme navzdory tomu všem zachovat smysl pro legraci.