Antonín Tesař se věnuje filmové publicistice od roku 2006. Spolupracuje s Radiem Wave, Cinepurem, A2 kulturním čtrnáctideníkem nebo Festivalem otrlého diváka. Je spoluautorem knih Planeta Nippon o japonské popkultuře a Krev, slzy a sperma o brakových filmech. Studoval filosofii a filmová studia na FFUK.
Podcast Kinoboxu tentokrát udeřil první, udeřil tvrdě a ukázal, že nemá slitování. Teaser na chystanou šestou a závěrečnou sezónu seriálu Cobra Kai nás přiměl zamyslet se nad tím, v čem je tahle komediální i bojová, teenagerská i nostalgická série vycházející z fenoménu Karate Kid tak výjimečná.
Myslíte, že The Last of Us jsou první opravdový houbový horor? Ale houby. Dávno před zombifikační mykózou, která postihla svět v seriálu HBO, se na odlehlém ostrůvku poblíž Japonska proháněli houboví lidé a v jihoafrických pralesích se uctívaly spóry jako prastará božstva. A prvenství plnotučné mykologické zombie nákazy také nepatří HBO, ale jedné nadané dívce z Británie.
Korejský režisér Yeon Sang-ho se ve světě proslavil hlavně jako autor úspěšného a povedeného zombie survivalu Vlak do Pusanu. Teď globálnímu publiku Netflixu nabízí kyberpunkové sci-fi Čung_E. Kdo by ale rád nastoupil do dalšího Vlaku do Pusanu, ovšem s androidy místo zombies, tentokrát čeká u špatné koleje.
V podcastu Kinoboxu tentokrát doporučujeme nový film Damiena Chazelleho Babylon. Kromě sondy do prostředí Hollywoodu druhé poloviny dvacátých let je to také strhující přehlídka nejrůznějších excesů. Mistrovi muzikální kinematografie se podařilo zachytit překotný, podmanivý, ale v podtónech hodně temný rytmus „továrny na sny“.
Debut finské režisérky Hanny Bergholm Ono se v kruzích hororových publicistů a publicistek stal událostí hned po uvedení traileru. Příběh o dívce na prahu puberty, která si ve své postýlce udělá z vykuchaného medvídka hnízdo pro tajemné obří vejce, sliboval koňskou dávku bizarnosti. Výsledek sice předběžným srovnáváním s kultovkami jako Seznamte se s Applegatovými nebo Tina a Vore úplně neobstojí, ale ostudu skandinávskému hororu také nedělá.
V loňském roce na sítích proběhlo několik vln nevole ohledně obsazování postav z fantasy seriálů herci jiné než bílé barvy pleti. Dotkly se seriálů jako Prsteny moci, Zaklínač nebo Rod draka. V Kinocastu jsme se ale pustili do hlubší debaty ohledně ras a rasismu ve fantasy žánru, kde došlo na nenávist vůči skřetům, lásku Baracka Obamy k barbaru Conanovi i na systém ras z Dračího doupěte.
Před třiceti lety, 8. ledna 1993, se v kinech poprvé objevil irský skřítek Leprikón, který rozpoutal vražedné řádění, protože mu někdo ukradl hrnec zlaťáků ukrytý na konci duhy. I když horor Skřítek pracoval s hodně bizarním nápadem, byl to spíš pořádně zmatečný slepenec než opravdu dobrá hororová komedie. Přesto se mu v následujících třech dekádách podařilo nastartovat sérii, která to dotáhla až k úctyhodným sedmi pokračováním a rebootům, v nichž se Leprikón podíval do Las Vegas, vesmíru nebo třeba mezi hiphopery.
Do podcastu Kinocast tentokrát přijal pozvání hudební publicista Karel Veselý, který nedávno vydal svůj román o metalu Kov. Probrali jsme spolu jeho výběr nejlepších metalových filmů s přihlédnutím k nejoblíbenějšímu žánru black metal.
Slaví se Vánoce i v jedné předaleké galaxii? Nebo v newyorských kanálech, kde žijí Želvy ninja? To jsou otázky, na které spousta fanoušků a fanynek vlastně ani raději nechce znát odpověď. Ale filmaři nám je stejně podsouvají, obvykle ve formě takzvaných vánočních speciálů. Letos nás takhle oblažil James Gunn svým povedeným hodinovým filmem ze světa Strážců galaxie, který přiznaně navazuje na nejbizarnější sváteční pořady minulosti, v čele s nechvalně známým Star Wars Holiday Special. S duchem Vánoc se ale v minulosti museli vypořádat i Želvy ninja, He-Man nebo Pac-Man.
První díl nového kinoboxího podcastu Kinocast se věnuje filmu Avatar 2 a zásadní otázce, jestli je James Cameron řemeslník, nebo vizionář. Tonda Tesař a Dan Řehák probírají velrybí poezii, pandorskou depresi nebo otázku, jestli žijeme ve stejném vesmíru jako Vetřelci a Predátor.
Nápad na film Prostředník prý japonský režisér Hirokazu Koreeda dostal, když zjistil, že v Japonsku existuje jeden jediný babybox. Mimochodem, na jeho designu se evidentně projevila japonská estetika kawaii, takže jde možná o nejroztomilejší babybox na světě.
Tehdy čtyřiadvacetiletý francouz Quentin Dupieux na sklonku devadesátek vytvořil primitivní taneční track Flat Beat. Údajně ho dal dohromady za pouhé dvě hodiny pomocí zastaralého syntetizátoru z osmdesátých let a samplu vypůjčeného z hitu sedmdesátkové funky kapely Fatback Band. Málokdo včetně autora samotného, vystupujícího pod pseudonymem Mr. Oizo, čekal, že se z téhle skladby stane globální hit a Dupieuxův dodnes nejznámější track.
