Martin Svoboda

Pánbůh ví, že o špatné filmy nikdy není nouze. Většinou ale prochází bez povšimnutí, protože o nich prostě není co říct. Jednou za čas se ale planety seskupí a za svitu úplňku zrodí dílo, které na první pohled vypadá nejen jako špatný film, ale jako špatný film, jehož špatnost se stane notorickou. Adaptace počítačové hry Borderlands v režii všeuměla Eliho Rotha k tomu má nakročeno, jak naznačuje epesní počet nula kladných recenzí, který se na serveru Rotten Tomatoes zjevil po zdvihnutí embarga. A ačkoli už se tam pár shovívavějších textů objevilo, komerční prospekt tohohle filmu za 120 milionů dolarů vypadá podobně tristně. Máme tu jednu z katastrof sezóny.

Collateral rozhodně patří mezi nejlepší thrillery tohohle století a Tom Cruise v něm předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Kosmopolitní drama o kočce a myši, které se potkají uprostřed lhostejného nočního velkoměsta, v těchto dnech slaví 20 let od premiéry a rozhodně neuděláte chybu, když si ho připomenete (nebo tenhle rest konečně doženete).

Matt Damon a Ben Affleck tvořili zkraje kariéry nerozlučnou tvůrčí dvojku. Jejich společný scénář k Dobrému Willu Huntingovi (který mohl natočit Jan Svěrák, kdyby se odvážil naplno rozrazit dveře do Hollywoodu) z nich udělal vycházející hvězdy nezávislého filmu. Samozřejmě víme, že nakonec našli uplatnění hlavně jako mainstreamoví herci v sólových projektech. Vzpomínka na jejich tandem přesto žije, jak naznačuje nadšená reakce na aktuální zprávu. Nejenže se pak oba filmaři mají opět setkat, dokonce k tomu má dojít pod vedením režiséra, u nějž kdysi všechno začalo.

Elizabeth Taylor je nepochybně jednou z absolutních star, vždyť podle Amerického filmového institutu jde o sedmou největší filmovou ikonu všech dob. Největším problémem takové kariéry je jistě povýšení (nebo ponížení) osobního života na veřejný spektákl. Což platilo u Taylor s jejími sedmi bouřlivými a občas bizarními manželstvími více než u leckoho jiného. HBO nyní uvádí celovečerní dokument Elizabeth Taylor: Ztracené nahrávky (Elizabeth Taylor: The Lost Tapes), jež zužitkovávají především hodiny rozhovorů, jež Taylor v šedesátých letech poskytla spisovateli Richardu Merymanovi jako podklad pro sepsání biografie.

Zendaya se (snad) chystá na návrat Euforie poté, co se Rivalové stali miláčkem cinefilů, komerčně ale uspěli o kus méně, než se doufalo. Robert Pattinson se pomalu připravuje ukončit svou povážlivě vyprázdněnou pětiletku, kdy hrál pouze v The Batmanovi. Na rok 2025 má snad konečně připravené dva nové zářezy. Předně v podobě vyhlíženého dramatu režiséra Parazita s názvem Mickey 17, provázeného už nějakou dobu rozporuplnou šeptandou. Spekuluje se i o jeho účasti na snímku Die, My Love od režisérky dramatu Musíme si promluvit o Kevinovi. Nyní se zdá, že by se tahle žádaná dvojka mohla poprvé střetnout v jednom projektu.

Od premiéry Šestého smyslu (The Sixth Sense) uplynulo už čtvrt století a snímek si stále uchovává pověst ultimátního thrilleru 90. let s jedním z nejikoničtějších zvratů. Původní vzrušení bylo dokonce mnohem větší, památnou se stala obálka Newsweeku, která fotku dosud takřka neznámého, ani ne třicetiletého M. Nighta Shyamalana opentlila velkolepým titulkem: Příští Spielberg. Historie téhle prognóze za pravdu nedala, jedná se však o svědectví nekontrolovaného nadšení, jaké snímek vyvolával. Zbytek textu ale čtěte jen v případě, že jste film viděli.

Druhý Rod draka (House od the Dragon) skončil po pouhých osmi epizodách, po nichž bude opět následovat dvouleté čekání na nášup. Prequel Hry o trůny nás opouští v kritický okamžik, a to nejen co do vyprávění, ale i do vztahu diváctva ke své nedělní chvilce dračí zábavy. Mnozí našli uspokojivou rovnováhu ohledně svých nároků a výsledné kvality, jiní se o to marně pokouší a tváří v tvář nekonzistenci a podivným tvůrčím volbám mluví o palčivém zklamání. Obzvlášť u poslední epizody už padla i srovnání s nechvalnou finální sérií Hry o trůny. Co si s tímhle seriálem nadále počít? V textu čekejte spoilery.

Díky kolosálnímu úspěchu Deadpoola s Wolverinem se můžeme zase na chvíli tvářit, že komiksy vládnou popkultuře se stejnou intenzitou jako před pěti lety. Až ale trochu usedne prach, bude muset Marvel opět řešit situaci, že jeho zlatá husa už nesnáší s železnou pravidelností. Jedním ze záchytných bodů jejich současného plánu je začlenění brandu X-Menů, který doposud náležel Foxům. I když přesné informace neznáme (a dost možná je neznají ani producenti), víme, že kolos se už hýbe dopředu a pomalu se blíží x-menovský reboot.

Mnozí prorokovali, že Twisters budou naprostý průšvih. Když ne kvalitativně, tak komerčně. Zdálo se ale, že podcenili sílu devadesátkové nostalgie a Glena Powella, který se skoro ze dne na den stal áčkovou star. Otvírák v Americe za 80 milionů dolarů překročil i ta nejoptimističtější očekávání a vypadalo to, že tu po dlouhé době máme vděčný hit. Jenže nyní, o tři týdny později, unikla informace o plánovaném uvedení snímku na streamovací služby již 13. srpna s tím, že kinodistribuce nejspíš skončí v červených číslech. Jak jsme se sem dostali?

Oscar je jistě jednou z nejřešenějších výročních cen planety, nehledě na jeho poslední roky vadnoucí pozlátko. Za skoro 100 let jeho historie už se jím pyšní pár tisícovek filmařů, když sečteme všechny kategorie. O kus výjimečnější jsou „balíčky“ uznání, v nichž se umělcům podaří nakombinovat různé ceny. Nejznámějším setem je akademický EGOT, tedy televizní Emmy, hudební Grammy, filmový Oscar a divadelní Tony. Tímhle kombem se může pochlubit jen devatenáct umělců a umělkyň, mezi nimi třeba Audrey Hepburn, Whoopi Goldberg nebo Elton John. Vzhledem k tomu, že právě probíhá olympiáda, tak vás možná napadá, jestli stál někdy nějaký olympionik u děkovného pultíku v Los Angeles. A vskutku ano. Právě jeden.

Kevin Smith to nemá úplně snadné. Svou kariéru začínal jako hlas generace a mnozí ho považovali za génia, když v roce 1994 uvedl na koleni natočené Clerks. Následujících deset let strávil kázáním jako mesiáš všech nerdů a jeden z hnacích motorů přesunu kdysi okrajové subkultury do středu mainstreamu. Sám z toho ale těžil jen částečně. Vždy, když vsadil na jistotu, se setkal s relativním úspěchem, jeho pokusy se posunout a umělecky experimentovat ale dopadly spíš neslavně. Novinka The 4:30 Movie evokuje v tomto ohledu menší rezignaci.

Francouzské drama Nedělej vlny (Pas de vagues) režiséra a scenáristy Teddyho Lussi-Modesteho se pouští do komplikovaného námětu nespravedlivého obvinění ze sexuálního obtěžování na střední škole. Mladý učitel Julien (François Civil) je jednou ze studentek nařčen z toho, že se vůči ní choval nevhodně, což ze strany Juliena rozhodně není pravda. Podobně jako v již takřka klasickém Honu či nedávném festivalovém dramatu Vysvětlení všeho však sledujeme postupný rozklad jednoho člověka a jeho postavení ve společnosti. Dalo se tomu nějak předejít?

Záhada Blair Witch (The Blair Witch Project) je film opředený tolika legendami a mýty, že by to vydalo na vlastní snímek „Záhada Záhady Blair Witch“. A tím není míněno ani tak tajemství její autenticity, které nebylo nikdy tak hluboké, jak se tvářil marketing. Spíš je fascinující, že si produkce za šedesát tisíc dolarů omotala svět kolem prstu a z kin vyždímala čtvrt miliardy dolarů. Svého času byla dokonce zapsaná do Guinnessovy knihy rekordů jako nejúspěšnější film všech dob co do poměru náklady/výdělek. Jak se to tomuhle v jádru jednoduchému snímku mohlo podařit?

Bolek Polívka dnes slaví 75 let, nepíšeme však jen ze slušnosti k oslavenci, že patří k nejvýraznějším českým hercům. Dokonce jde říct, že Polívka je ve svém oboru zručnější než většina scenáristů, jejichž texty přivádí k životu. Na jednu stranu si zaslouží pochvalu, že mnoho svých rolí povyšuje nad to, co by se dalo při pohledu na papír očekávat. Na tu druhou je trochu škoda, že jen málokdy má s čím pracovat. Což není jen kritika filmařů okolo něj, ale částečně i jeho vlastních voleb. Najdeme přesto dva české režijní velikány, z nichž každý představuje velmi odlišný přístup k filmařině, kteří Polívku zužitkovali naplno: mainstreamový režisér Jan Hřebejk a nonkonformní rebelka Věra Chytilová. Připomeňme si tři Polívkovy role u obou těchto autorů, které se takřka jedna ku jedné překrývají s šesti nejlepšími filmovými výkony, jaké během své dlouhé kariéry podal.

Louis de Funès se narodil do španělské šlechtické rodiny a v posledních dvou dekádách života se stal tak úspěšným, že si ve své adoptivní domovině mohl koupit zámek zaniklé francouzské aristokracie, kde s láskou pěstoval milované růže. Hyperaktivní komik se slabým srdcem se narodil před 110 lety a zemřel ve věku 68 let, když ho zastihl třetí infarkt. Stihl se však stát jedním z nejpopulárnějších evropských komiků, který prorazil na obou stranách železné opony, tedy s výjimkou anglicky mluvících zemí, kde zůstává neznámým jménem. Připomeňte si chronologicky seřazenou desítku jeho nejlepších rolí.