Sofia Coppola

Vetřelec: Romulus (Alien: Romulus) vznikal původně primárně pro stream, studio 20th Century Studios je ale s výsledkem tak spokojeno, že počin nakonec vysílá do kin. To zní jako dobrá zpráva vzhledem k tomu, do jak slepé uličky dostal sérii samotný Ridley Scott, jehož prequely Prometheus a Covenant nedokázaly nalákat dostatek publika ani jednoznačně přesvědčit kritickou obec. První velmi krátká upoutávka slibuje komorní akci připomínající úplné začátky série.

Tvůrci snímku Michael slibují „strhující a upřímné ztvárnění brilantního a přitom komplikovaného muže“, které bude zahrnovat jak Jacksonova „nesporného tvůrčího génia“, tak jeho „lidskou stránku a osobní zápasy.“ To všechno krásně zní, když se ale podíváme na logistiku celého projektu a jeho provázanost s Jacksonovou pozůstalostí, zbývá vůbec nějaká šance, že se od téhle party můžeme takového filmu dočkat? Režisér kontroverzního dokumentu Leaving Neverland o tom pochybuje.

Kirsten Dunst se nejšířeji zapsala asi jako Mary Jane Watson ve třech Spider-Manech Sama Raimiho, kde prvotřídně využila své charisma. Nemá ale problém i s náročnějšími rolemi, jíž je například nevyzpytatelná „zlá sestra“ vyhlížející konec světa ve von Trierově Melancholii či v opulenci ztracená Marie Antoinetta Sofie Coppoly. Proč jsme tuto talentovanou herečku poslední dvě sezóny nikde neviděli? Prý jí přestaly chodit pořádné role.

Britská akademie oznámila nominace v kategorii Rising Star (Vycházející hvězda), což je jediná z cen BAFTA, v níž nehlasují členové a členky, ale kde rozhoduje veřejnost. Diváci a divačky letos můžou vybírat mezi čtyřmi ženami a jedním mužem, kteří zazářili na stříbrném plátně, televizní obrazovce či na streamu.

Luhrmannův loňský Elvis si mohl dovolit poněkud přelétnout a místy i romantizovat vztah krále rocku a jeho mladičké životní lásky. Vypravěče filmu, Elvisova proradného manažera s tváří Toma Hankse, totiž upřímně řečeno příliš nezajímal. Bezskrupulózní byznysmen se celkem uvěřitelně nepozastavoval nad jejich věkovým rozdílem ani nad Elvisovým excentrickým chováním vůči manželce a snímek se mohl oddat opulentní osobní tragédii. Sofia Coppola činí ve filmu Priscilla pravý opak a vypráví příběh mladé dívky, kterou si zamiloval nejmilovanější muž planety. Že to zní jako pohádka? Pak raději odvraťte zrak.

Britské psychologické melodrama o trojici teenagerek, které si jedou užívat do řeckého letoviska, získalo cenu na festivalu v Cannes. Jde o velmi autentický režisérský debut třicetileté Molly Manning Walker.

Před patnácti lety měl premiéru první díl ságy Stmívání (Twilight), na němž si udělali jméno Robert Pattison a Kristen Stewart (byť právě Stewart za svůj výkon obdržela Zlatou malinu). Ale kdo by vlasatého upíra Edwarda Cullena a náruživou Bellu Swan ztvárnil dnes? Režisérka Catherine Hardwicke má evidentně jasno.

Na základě memoárů Priscilly Presley, která od svých čtrnácti let chodila s králem rokenrolu Elvisem Presleym, natočila režisérka a scenáristka Sofia Coppola (Ztraceno v překladu) životopisný snímek Priscilla. Sleduje v něm dívčino dospívání ve zpěvákově panství Graceland a dle kritických reakcí v prvních dnech po americké premiéře se zdá, že oscarová tvůrkyně opět nezaváhala. V lednu však zemřela největší kritička scénáře, Elvisova a Priscillina dcera Lisa Marie Presley. Snímek podle ní jejího otce popisuje jako manipulativního predátora.

Elvis Baze Luhrmanna byl energickou a vtahující peckou, která však měla zvláštní dar mnohé iritovat. Ať už šlo o typicky maximalistický Luhrmannův přístup, absurdní hereckou manýru Toma Hankse či o chování hvězdy Austina Butlera. Ten mluvil o tom, že se do své role vcítil tak moc, až nedokáže shodit Elvisův přízvuk. I ta část publika, která snímek ocenila, se po oscarové mediální masáži nejspíš cítila přesycená. Projdeme si teď tím vším znovu, když se blíží premiéra Priscilly, dramatu Sofie Coppoly o životě Elvisovy skandální životní lásky? Přístup Butlerova elvisovského konkurenta Jacoba Elordiho by nemohl být odlišnější.

Příbuzenské vztahy jsou v Hollywoodu nezanedbatelné. Stejně jako ve většině obchodních sfér, v nichž vás předchází reputace vašeho rodiče nebo staršího sourozence. Za víc než století, během něhož platí především herci a režiséři za hvězdy, jejichž filmografie nabývají kanonických rozměrů, se vyrojila řada rodinných klanů s vícegeneračním rozsahem. Následující dynastie jsou v Hollywoodu nejúspěšnější z hlediska kvality i kvantity filmových děl, na nichž se podílely.

Produkční a distribuční společnost A24 je ve filmových kruzích pojmem, který s každým rokem a každou novou premiérou nabývá na významu. Nezávislé studio založené před jedenácti lety má na svém kontě dva Oscary za nejlepší film (Moonlight; Všechno, všude, najednou) a především sérii autorských hororů, které diktují směr expandujícího žánru a mají kultovní fanouškovskou základnu. Podle reportáže magazínu The Wrap ale společnost s hodnotou 2,5 miliardy dolarů na nízkonákladových projektech finančně strádá a potřebuje svou působnost rozšířit do mainstreamu. Pomoci jí k tomu má například série Pátek třináctého.

O rokenrol a Elvise Presleyho v tomhle filmu Sofie Coppoly půjde až ve vedlejším plánu. Sugestivní drama Priscilla se totiž zaměří na Elvisovu ženu, která dlouho žila ve stínu svého slavného muže. Film oscarové scenáristky, režisérky a příležitostné herečky Sofie Coppoly má finální upoutávku a slibuje poněkud jiný biopic, který usiluje o to zarýt se publiku pod kůži.

Nenaplněná romance ze začátku století se stala generační výpovědí a jedním z určujících filmů své doby. Sofia Coppola musela překonat mnoho nedůvěry, nakonec však předložila snímek, který i dnes dokáže strhnout svou jemnou úpěnlivostí.

Jubilejní 80. ročník benátského festivalu 9. září večer vyhlásil vítěze. Pro prestižní ceny nejstaršího festivalu na světě dokráčeli především odhadovaní favorité, přesto se našlo pár nečekaných úspěchů. Velká režisérská jména, kterých letos bylo požehnaně, vyšla nasucho.

Třicet let uplynulo od premiéry filmu, jemuž dlouho náležela trochu nevděčná úloha „toho titulu od ženské filmařky, na jaký si cinefil vzpomene jako první“. Jane Campion se stala první režisérkou, jež získala Zlatou palmu z Cannes. Její Piano bylo v roce 1993 předvojem vlny, která doopravdy dorazila do mainstreamového prostoru vlastně nedávno. V důsledku této své prominence se možná snímek maličko okoukal, stejně jako se hojnou přítomností ve veřejném prostoru oposlouchala geniální hudba Michaela Nymana. Proto snad není zbytečné znovu nahlas říct, že uhrančivý novozélandský opus má své postavení v kánonu právem.