„Jedny dveře zavřeli, druhé neotevřeli.“ Co si bez rolí trpaslíků počnou malí herci?

Působení lidí, jejichž vzhled se z různých důvodů vymyká statistickému normálu, bylo v showbyznysu a jeho předchůdcích vždy problematické. Putovat z místa na místo a ohromovat davy vlastními deformacemi patřilo takřka odnepaměti k jedněm z mála možností jejich obživy. V devatenáctém století pak byly tyto tendence institucionalizované v podobě moderních cirkusů. Jejich účastníci se stávali lidskými atrakcemi a výměnou za to se dočkali relativně stálého zázemí a v lepším případě i peněz.

Že si tento stav často idealizujeme, dosvědčuje i muzikál Největší showman s Hughem Jackmanem. Ten zobrazuje ansámbl jednoho z prvních cirkusáků P. T. Barnuma jako symbiózu založenou na vzájemném respektu. Jakousi oázu porozumění pro všechny „jinaké“ lidi. Skutečnost byla taková, že Barnum o svých svěřencích uvažoval zhruba jako o zvířatech a nezáleželo mu na ničem jiném než na vybraném vstupném. Což však nic nemění na tom, že pod jeho vedením měli jeho svěřenci zajištěné jídlo, střechu nad hlavou a honorář. Morální komplexita celé situace byla vždy nepříjemná.

Kinematografie zlatou éru „freakshow“ těsně minula, její dozvuky můžeme pozorovat zhruba do 30. let. Nejdéle přežila poptávka právě po „trpaslících“ a „liliputech“, tedy malých hercích a herečkách, kteří byli využívaní ve fantasy olepení latexem, aby představovali různé pohádkové bytůstky.

Vždy bylo jasné, že mít ve filmu příležitost jen v karikovaných pitoreskních rolích není zdaleka ideální stav. Nikdo však doopravdy nevěděl, jak z toho ven. Jednou z mála výjimek je Willow Rona Howarda, kde zahrál hrdinu Warwick Davis, asi nejznámější herec s nanismem své generace. Jinak však Hollywood netušil, co si s malými herci a herečkami počít. Plnohodnotné role jim producenti dávat nechtěli, dělat z nich věčně pohádkové trpaslíky začalo vyvolávat rozpaky.

Z audiovize tedy pomalu mizí, nahrazují je digitální postavy či zmenšení standardní herci stylizovaní tak, aby se vzdálili skutečným lidem s nanismem. Ani Peter Jackson už se nechopil příležitosti a hobity s trpaslíky ve svém Pánovi prstenů obsadil muži a ženami standardního vzrůstu, jež byli zmenšení pomocí komplikovaných triků. Malé herce využil jen jako kaskadéry a dubléry.

Opravdový zlom přišel v jiné fantasy, ve Hře o trůny, kde Peter Dinklage ztvárnil Tyriona Lannistera, mladšího syna jednoho z předních účastníků ústředního konfliktu. Tyrion celý život trpí v důsledku svého hendikapu, je terčem nekonečného posměchu a ponížení. Na oplátku se stává nešťastným, zakomplexovaným a pomstychtivým mužem (seriál jeho postavu oproti literární předloze značně změkčil).

Význam této role pro popkulturu nejde podcenit a dost možná jde o nejdůležitější aspekt celého fenoménu Hry o trůny. Dinklage ztělesnil složitou, dramatickou a zcela seriózní figuru. Svým charismatem dokázal i v následných projektech strhnout publikum, často v rolích, které ani nesouvisí s jeho vzrůstem. Po jeho příchodu na scénu už nejde udělat krok zpět k tradičním fantasy trpaslíkům, publikum by to přijalo jen s odporem. A to je stejnou měrou dar jako prokletí.

Dinklage osobně pokryje veškerou hollywoodskou poptávku po malých hercích v dramatických rolích, ty komické jsou nyní tabu. Co si tedy počnou ostatní? Nová Sněhurka se zbavila prakticky všech trpaslíků a teď se i Wonka a jeho Umpa-lumpové otočili k tomuto herectvu zády. A to přestože ještě Tim Burton obsadil ve svém rozporuplném remaku skutečného herce nízkého vzrůstu (pomocí triků mnohokrát naklonovaného keňšského Deep Roye).

Právě tento typ produkcí byl v minulosti garancí pro komunitu malých herců a hereček. Začínající George Coppen, jenž hrál v seriálu Willow (v nedávném neúspěšném pokusu oživit někdejší fantasy), si v rozhovoru pro BBC postěžoval, že se on a jeho kolegové cítí „jako by byli vytlačovaní ze zábavního průmyslu, který přitom tolik milují“.

Můžeme jistě diskutovat o tom, zda je odklon od užívání malých herců ve fantaskních rolích potřebným posunem pro reprezentaci lidí, kteří nedosahují standardní výšky. Šestadvacetiletý herec samozřejmě není skálopevným zastáncem statu quo, jenže s jeho narušením hrozí úplná ztráta příležitostí. „Hodně lidí, včetně mě, argumentuje, že trpaslíci by měli dostávat spíš role normálních lidí v dramatech a telenovelách. Jenže nabídky nepřichází. Jedny dveře se zavírají, zapomněli nám však otevřít ty další,“ podotýká.

Režisér Wonky Paul King ve starším rozhovoru pro BBC vysvětlil, že Hugha Granta obsadil čistě z osobních důvodů, protože věřil, že právě jemu role nejlépe padne. Náznakům jakéhokoli uvažování o kontextu se vyhnul. Tomu věřit můžeme, a nemusíme. Mainstream je však nyní v situaci, kdy se sice stydí pracovat s malými herci a herečkami v pohádkových rolích, ale neumí je využít v čemkoli jiném. Což je pro samotné zájemce o práci tou nejhorší možnou situací.