Karel Váňa

Karel Váňa (29. listopadu 1867, Český Brod – 21. května 1951, Praha) byl český herec, fotograf, tanečník a zpěvák, významný člen činohry Národního divadla v Praze. Divadelní začátky a umělecký vývoj I když se původně učil hodinářem, umění ho přitahovalo mnohem více. Již v šestnácti letech odešel do Prahy, kde se soukromě školil v tanci u Augustina Bergera. Od roku 1883 začal statovat na prknech pražského Národního divadla a následně se stal členem tamního baletního sboru (15. prosince 1886 – 1894). Současně zdokonaloval svůj pěvecký projev a s divadelní společností Jana Pištěka vystupoval jako tanečník a zpěvák v Národním divadle v Brně (1894–1896). Poté se vrátil do pražského Národního divadla (1896–30. listopadu 1928), kde byl nejprve členem operního sboru (1898–1906), ale na popud Jaroslava Kvapila přešel do činohry (1906–1928). Herecký styl a divadelní kariéra Karel Váňa se specializoval především na ztvárnění menších postav, které však vytvářel s mimořádným tvůrčím zápalem, hereckým zaujetím a fantazií. Zaměřoval se hlavně na výraznou a nevšední divadelní masku a promyšlenou mimiku. Přestože dostával i větší úkoly, kritika o něm brzy psala jako o velkém a geniálním herci epizodních rolí, v nichž se snažil objevovat různé charakterové rysy a lidskost. Jeho herecký rejstřík byl široký – od starých stařečků až po vznešené pány. Dobová kritika jeho výkony většinou chválila jako čistě zvládnuté mimické party s psychologickou hloubkou. Ve svých hrách si Váňu dokonce přál obsazovat i dramatik Alois Jirásek a některé komediální postavy převzal po svém předchůdci Jindřichu Mošnovi. Kromě činohry se zdatně uplatnil i v operách a baletech. Za svůj umělecký život prošel všemi soubory Národního divadla. Filmová kariéra U filmu začínal před první světovou válkou ve filmové společnosti ASUM, a to díky blízkým stykům architekta a filmaře Maxe Urbana a jeho ženy Anduly Sedláčkové s herci a ředitelstvím Národního divadla. Zajímavou, ačkoliv nedochovanou etudou je film Podkova o člověku, který nalezne podkovu, ale ta mu štěstí nepřinese. Váňa se objevil v několika němých filmech z roku 1913, jako byly komedie Šaty dělají člověka (režie Jára Sedláček a Max Urban), veselohra Pan profesor, nepřítel žen (režie Jiří Steimar), žertovná historka Podkova (režie Max Urban), melodrama Estrella (režie Otakar Štáfl a Max Urban) a také v roli zahradníka v Urbanově Idyle ze staré Prahy (1913), která měla premiéru až 13. září 1918. Bohužel, všechny tyto snímky se nedochovaly. První dochovaná filmová role pochází až z roku 1915. V roce 1915 ztvárnil domovníka Drbala v komedii Ahasver režiséra Jaroslava Kvapila. Následovaly role rekvizitáře divadla v nedochovaném dramatu Yorickova lebka (1919) Miloše Nového, dvojrole druhého kněze a třetího stavitele v dramatu Stavitel chrámu (1919) režisérů Karla Degla a Antonína Novotného, starší muž v Nového ztracené komedii Papá (1919), otec Marty ve zničených Dětech osudu (1921) Josefa Rovenského a naposledy drožkář Havel v částečně nedochovaném filmu Píseň života (1924) Miroslava Josefa Krňanského. Po tomto snímku se Karel Váňa před filmové kamery již nepostavil a nikdy si nevyzkoušel práci se zvukovým filmem. Fotografická činnost Kromě nevelké rozhlasové činnosti byla nejvýznamnější doplňkovou aktivitou Karla Váni jeho fotografická práce. Jako fotograf zachytil řadu svých hereckých kolegů a generací z Národního divadla v civilních fotografiích a jako portrétní fotografie v divadelních kostýmech. Fotografoval také postavené scény a divadelní výpravu. Desítky jeho fotografií se staly podkladem pro vytvoření fotografického archivu Národního divadla a divadelního oddělení Národního muzea v Praze. Mezi jeho významné fotografické práce patří například snímky Ady Nordenové jako Mařenky v Prodané nevěstě z roku 1923 nebo Rudolfa Deyla v roli krále Václava IV. ve hře Kolébka z roku 1911. Karel Váňa zemřel 21. května 1951 v Praze ve věku 83 let, zanechav za sebou významnou stopu v českém divadle a filmu první poloviny 20. století.