Ota Koval

Ota Koval, 11. dubna 1931, Dobřany – 14. srpna 1991, Praha, český režisér, scenárista a herec Počátky kariéry Ota Koval vystudoval režii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU) a začal pracovat v Barrandovských filmových ateliérech. Do konce 60. let působil především jako asistent režie, pomocný režisér a příležitostně také jako scénárista. Podle dostupných informací si své původní židovské příjmení změnil po 2. světové válce. Režijní debut a zaměření na dětskou tvorbu Kovalovým režijním debutem byla pohádková crazy komedie Lucie a zázraky (1970), která znamenala jeho samostatný a sebevědomý vstup do světa kinematografie. V následujících dvou desetiletích se soustředil téměř výhradně na tvorbu pro děti a mládež. V 70. a 80. letech patřil spolu s režisérkou Věrou Plívovou-Šimkovou a Otou Vošmikem mezi přední tvůrce filmů pro dětské publikum. Jeho debut Lucie a zázraky vypráví moderní pohádku o dívence z dětského domova, které obživlý plyšový pes pomůže najít maminku. Film v rozměru tvorby pro malé diváky experimentuje s odkazem němé grotesky i československé nové vlny. Scenáristou byl zkušený Ota Hofman. Filmy o dětských partách a psychologické snímky Další dva Kovalovy filmy vycházejí z tématu soudržnosti dětské party. Na motivy knihy Václava Čtvrtka byl natočen film My tři a pes z Pětipes (1971), který líčí osudy pražského kluka Tondy, jenž se u známých v Pětipsech skamarádí s místními dětmi. Sblíží se i se spolužákem Rudou, kterého všichni považují za nafoukance. O dva roky později následovala Družina černého pera (1973), natočená na motivy stejnojmenné knížky plzeňského spisovatele Rudolfa Hrbka. Tento dětský snímek se odehrává ve válečném roce 1917 a sleduje partu kluků z plzeňského předměstí, která hledá zábavu, dobrodružství a hlavně únik z nelehkých časů. Doma není jídlo, ale kamarádi si dovedou důvtipně přilepšit s pomocí zatoulané kozy. Zorganizují však i drobnou diverzantskou akci v muniční továrně. Po těžkém úrazu režiséra Kovala při dopravní nehodě dotočil film Jaromír Dvořáček a dokončovací práce provedl Zdenek Sirový. Další Kovalovy filmy spadají do žánru psychologických dramat, nicméně v hlavní roli s dítětem nadále sledují jeho umělecké směřování. Patří mezi ně Jakub (1976) a Nechci nic slyšet (1978), kde v hlavní roli exceloval Filip Renč. Za film Nechci nic slyšet získal Koval cenu za režii na festivalu filmů pro děti ve Zlíně. Zajímavostí je, že scénář k filmu Nechci nic slyšet diktoval režisér Ota Koval dramaturgyni Marcele Pittermannové v době své mnoho měsíců trvající rehabilitace po těžké autonehodě a ochrnutí. Film vypráví o jedenáctiletém chlapci, který jako jediný přežije tragickou autonehodu, při níž oba rodiče zahynuli. Zbavit se dlouhodobého šoku mu pomůže až setkání s kočovným studentským divadélkem. Pohádková tvorba a pozdější filmy V roce 1978 uvedl režisér Ota Koval do kin hned dva snímky – již zmíněný psychologický příběh o traumatizovaném chlapci Nechci nic slyšet a fantazijní příběh Kočičí princ, inspirovaný scénářem zkušeného dětského autora Oty Hofmana. Snímek vznikl ve spolupráci s východoněmeckým studiem DEFA. Hrdiny příběhu jsou sourozenci Radek a Terezka Královi. V souladu s rodinným příjmením si děti cestou do nového bydliště představují, že putují pohádkovou krajinou. Reálné osoby, které Radek a Terezka potkávají, se jim vzápětí projektují do fantazijních postav. V pohádkovém prostoru se tak vyskytuje kočka Králových, Líza, i zlověstně působící zámecký restaurátor Albert. V roli malé Terezky debutuje pozdější úspěšná dětská herečka Žaneta Fuchsová. Zcela jasnou politickou zakázkou byl film o dětství Julia Fučíka Julek (1979), který opět neminulo ocenění na dětském filmovém festivalu ve Zlíně. Úspěšnější byly pohádky, které Koval natočil na přelomu 70. a 80. let. Zatímco Kočičí princ z československo-německé produkce proslul téměř horrorovým pojetím, Kaňka do pohádky (1981) naopak sází na poetiku kreseb Josefa Lady. Obě pohádky získaly ocenění na domácích i zahraničních filmových festivalech. V roce 1986 natočil Ota Koval podle námětu a scénáře Daniely Fischerové teenagerovský snímek Hry pro mírně pokročilé, jehož protagonistkou je čtrnáctiletá Klárka Králová. Talentovaná klavíristka z Liberce je přijata na pražskou konzervatoř a její matka v metropoli získala místo. Když si Klárka zlomí ruku, čekají ji v Liberci poslední prázdniny, na které jen tak nezapomene. Jsou spojené s malířským učněm Štěpánem i s roztržkou rodičů, kteří mají na stěhování rozdílné názory. Hlavní role ve filmu se ujala Lucie Tomková, která se objevila ještě v Kovalově rodinné komedii Uf-oni jsou tady (1988). Štěpána si zahrál David Novotný, který tak ve filmu zahájil svou úspěšnou kariéru. Role rodičů jsou zajímavě obsazeny Petrem Čepkem a Evelynou Steimarovou, jejíž matka Jiřina ztvárnila part hrdinčiny babičky. Poslední celovečerní film Oty Kovala Uf-oni jsou tady (1988) zůstal nedaleko za startovní čarou žánrových kvalit sci-fi komedie. Film reagoval na rodinné hollywoodské hity osmdesátých let využívající žánru sci-fi a postav návštěvníků z vesmíru. Vypráví o malém chlapci, který se domnívá, že objevil stopy "ufonů", ale ve skutečnosti narazil jen na činnost malých zlodějíčků. Poslední prací Oty Kovala byla mystická televizní hra Panenka s porcelánovou hlavičkou (1991). Přínos české kinematografii Ota Koval nepatřil k nejvýznamnějším režisérům, záslužné bylo ale jeho programové umělecké směřování v tvorbě o dětech a pro děti. Přes kolísavou kvalitu jeho filmů jej logicky neminuly četné ceny v několika ročnících dětského filmového festivalu ve Zlíně (Gottwaldově), uspěl ale několikrát i na zahraničních festivalech. Kovalovy zásluhy tkví v novátorské práci s dětskými herci. Zatímco jiní režiséři angažovali děti až ve věku 8-10 let, Ota Koval se nebál obsazovat do velkých rolí mnohem menší děti, jako příklad lze uvést film Lucie a zázraky se čtyřletou Viktorií Čermákovou, která také získala cenu za dětskou roli na filmovém festivalu ve Zlíně. Koval také pro český film objevil dvě dětské hvězdy, Žanetu Fuchsovou a pozdějšího režiséra Filipa Renče.