Harry Shearer

Možná ještě letos se do kin dostane hudební komedie Spinal Tap II, pokračování milovaného mystifikačního dokumentu Hraje skupina Spinal Tap (This Is Spinal Tap). Ten zároveň slaví 40. výročí, a tak stojí za to si ho trochu připomenout. Nejde totiž jen o stále zábavnou podívanou, nýbrž i o průlomový snímek co se týče jednoho subžánru, který v posledních dvou dekádách nabral na popularitě.

Hudební dokument Hraje skupina Spinal Tap (This Is Spinal Tap) v roce 1984 přinesl nejen výbornou zábavu, ale v podstatě stál za rozkvětem žánru „mockumentary“ – tedy filmů tvářících se jako dokumenty, které jsou ale ve skutečnosti hrané. Tvůrčí tým pod vedením režiséra Roba Reinera, pro něhož se jednalo o odstartování veleúspěšné kariéry hlavně v 80. letech, si utahoval z móresů leckterých rockových kapel a koneckonců i filmařů, jež tyto hudebníky často přehnaně adorovali. A nyní se k tématu filmem Spinal Tap II vrátí.

Filmový průmysl dokáže být krutý. Tvůrci mohou mít uměleckou představu, hotový scénář a dokonce natočený materiál, ale jejich pracovní úsilí přesto uvízne na mělčině, odkud nikdy nenajde cestu až k tomu nejdůležitějšímu – k publiku. Historie nedokončených či zcela nerealizovaných projektů je dlouhá jako kinematografie sama a nyní se ve světle některých čerstvých událostí ohlédneme za několika filmy, které nikdy nespatřily světlo světa, ačkoli byla jejich produkce z podstatné části kompletní.

Důmyslná hudební komedie o fiktivní kapele Spinal Tap, s níž roku 1984 ve velkém stylu prorazil slavný režisér Rob Reiner, dostane po čtyřiceti letech pokračování. Ironické vyobrazení tehdejší heavymetalové éry, které paroduje snímky o slavných kapelách a jímž provází novinář Marty DiBergi, se stalo kultovním titulem a řada špičkových muzikantů se shoduje, že jde o nejpovedenější vhled do rockového zákulisí.