David Hemmings (18. listopadu 1941, Guildford, Surrey, Anglie – 3. prosince 2003, Bukurešť, Rumunsko) byl anglický herec, režisér, producent a zpěvák. Stal se jednou z ikon britské kinematografie 60. let a jeho kariéra zahrnovala desítky filmových rolí, režijní práci i produkci. Dětství a počátky kariéry Narodil se v Guildfordu jako syn obchodníka s cukrovinkami. Již v dětství projevoval umělecké nadání – v devíti letech se stal profesionálním zpěvákem a v patnácti letech vystavoval své malby. Studoval na Glyn College v Epsomu a na Arts Educational Schools. Jako chlapecký soprán vystupoval s English Opera Group a spolupracoval s významným skladatelem Benjaminem Brittenem, který pro něj napsal několik operních rolí. Nejvýznamnější byla role Milese v komorní opeře Turn of the Screw (1954). Jeho pěvecká kariéra skončila, když mu v roce 1956 během představení v Paříži mutoval hlas. Průlom ve filmové kariéře Ve filmu debutoval v dramatu The Rainbow Jacket (1954) . V 50. letech se objevil v několika menších rolích, například ve filmech Saint Joan (1957), Five Clues to Fortune (1957), The Heart Within (1957) a No Trees in the Street (1959) . Postupně získával větší role v britských filmech jako Sink the Bismarck! (1960), The Wind of Change (1961), The Painted Smile (1962) a Some People (1962) . Hvězdná kariéra v 60. letech Zlomovým okamžikem v jeho kariéře byla hlavní role ve filmu Blow-Up (1966) režiséra Michelangela Antonioniho. Hemmings byl obsazen do role londýnského módního fotografa, který náhodně vyfotografuje důkaz vraždy. Antonioni hledal svěží mladou tvář a našel Hemmingse, který v té době hrál v malém londýnském divadle. Film byl kritickým i komerčním úspěchem pro studio MGM a pomohl Hemmingsovi a Vanesse Redgraveové stát se hvězdami . Hemmings se svým chlapeckým vzhledem, výraznýma modrýma očima a tváří, která působila zároveň dekadentně i křehce, dokonale zapadl do éry swingujícího Londýna konce 50. a 60. let . Po úspěchu filmu Blow-Up následovaly další významné role. Přijal nabídku od Warner Bros. na roli Mordreda ve velkorozpočtovém muzikálu Camelot (1967). Hrál také bratra postavy Sharon Tate v thrilleru Eye of the Devil (1966) a byl obsazen jako Louis Nolan ve velkorozpočtovém eposu The Charge of the Light Brigade (1968) . Objevil se v kriminální komedii Only When I Larf (1968) s Richardem Attenboroughem a v protiválečném filmu The Long Day's Dying (1968). Finančně úspěšnější byla sci-fi sexuální komedie Barbarella (1968) s Jane Fondovou, kde měl Hemmings klíčovou vedlejší roli . Hrál hlavní role ve dvou historických filmech pro MGM: v komedii The Best House in London (1969) a v historickém eposu Alfred the Great (1969), kde ztvárnil titulní roli. Ani jeden z těchto filmů nebyl úspěšný v pokladnách kin . Kariéra v 70. a 80. letech Na počátku 70. let byl obsazen do hlavních rolí ve filmech The Walking Stick (1970) s Samanthou Eggarovou, v thrilleru Fragment of Fear (1970) a ve filmu Unman, Wittering and Zigo (1971). Odešel do Hollywoodu, aby hrál vedlejší roli ve filmu The Love Machine (1971) . V 70. letech se objevil v řadě filmů, včetně Deep Red (1975), Voices, The Old Curiosity Shop a Just a Gigolo . V italském hororu Deep Red (Profondo Rosso) režiséra Daria Argenta hrál hudebníka Marcuse Dalyho, který se po objevení těla zavražděné ženy rozhodne vyřešit případ. Spolupracuje s reportérkou Giannou Brezzi (Daria Nicolodi), která doufá v velký novinářský úspěch . Jeho role v tomto filmu připomínala jeho postavu z Blow-Up, což byl jeden z Argentových inspiračních zdrojů . V roce 1967 spoluzaložil filmovou společnost Hemdale Film Corporation s Johnem Dalym. Od konce 70. let se Hemmings objevoval hlavně ve vedlejších rolích a stále častěji jako režisér . Jeho druhý celovečerní film The 14 (1973) získal Stříbrného medvěda na 23. Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Režíroval také kultovní horor The Survivor (1981) v Austrálii . Po přestěhování do Spojených států v 80. letech režíroval epizody televizních seriálů jako Magnum, P.I. a The A-Team. Pokračoval v herectví ve významných filmech . Návrat k herectví a pozdní kariéra Po několika desetiletích za kamerou jako režisér a producent televizních pořadů jako A-Team a Airwolf se Hemmings vrátil k herectví. Jeho role Cassia v oscarovém filmu Gladiator (2000) Ridleyho Scotta vedla k záplavě nabídek, včetně kritiky oceňovaného filmu Last Orders (2001) s Michaelem Cainem a později The League of Extraordinary Gentlemen (2003) se Seanem Connerym . V pozdějších letech měl role včetně Cassia v historickém eposu Gladiator (2000) s Russellem Crowem, a ve filmech Last Orders (2001) a špionážním thrilleru Spy Game (2001). Objevil se jako pan Schermerhorn v historickém filmu Gangs of New York (2002) režiséra Martina Scorseseho . Jeho poslední významnou rolí byl film Last Orders (2001), kde předvedl vrchol svého talentu. Jako bývalý boxer, který nostalgicky vzpomíná na minulost se svými zbývajícími přáteli při cestě, kdy jedou rozptýlit popel zesnulého přítele do moře, byl k nepoznání od mladíka z let 1966-70. Skutečnost, že dvě další hlavní role ztvárnili Michael Caine a Tom Courtenay, další britští herci, jejichž kariéry vzkvétaly v 60. letech, přidala na dojemnosti tomuto příběhu mužů snažících se znovu zachytit ztracený čas . Osobní život a odkaz Hemmings měl celkem šest dětí; s první manželkou Genistou Ouvryovou měl dceru, s druhou manželkou Gayle Hunnicuttovou měl syna (herce Nolana Hemmingse) a s třetí manželkou Lucy de Casembrootovou měl tři syny a dceru . Zemřel náhle 3. prosince 2003 ve věku 62 let na infarkt v Bukurešti v Rumunsku na filmovém place snímku Blessed (pracovní název: Samantha's Child) poté, co natočil své scény pro daný den. Jeho pohřeb se konal v kostele sv. Petra v osadě Blackland poblíž Calne ve Wiltshire, kde žil v posledních letech svého života. Byl pohřben na hřbitově tohoto kostela . David Hemmings zůstává jednou z nejvýraznějších tváří britské kinematografie 60. let, jehož ikonická role ve filmu Blow-Up definovala celou generaci. Jeho všestranný talent mu umožnil úspěšně přecházet mezi herectvím, režií a produkcí, a zanechal tak významnou stopu v historii filmu.

Videa