John Waters

Více než rok po svém uvedení na festivalu v Benátkách, odkud si odnesl hlavní cenu, vstupuje do českých kin dokumentární snímek Všechna ta krása a zabíjení. Oscarová režisérka Laura Poitras se v něm zabývá životem a dílem nonkomfortní umělkyně a aktivistky Nan Goldin. Ač film nenabízí žádné významně inovativní formální postupy, předkládá mimořádně citlivý a komplexní portrét své protagonistky a skvěle funguje i jako sonda do newyorské bohémy a queer komunity.

Kenneth Anger, osobnost avantgardního filmu, okultista a člověk, který dokázal sexualiovat hot rod auta, zemřel 11. května v 96 letech. Za svého života stihnul spolupracovat s Mickem Jaggerem i s členem gangu Charlese Mansona, sepsat nejskandálnější historky Hollywoodu a položit základy queer filmu. K jeho odkazu se dnes hlásí tak odlišné osobnosti jako Martin Scorsese, David Lynch, Nicolas Winding Refn a Damien Chazelle. Jeho smrt byla oznámená 24. května.

„Věnováno obětem OSN a pomalosti,“ říká titulek na konci filmu, který si nebere servítky vůči kritizovanému působení Organizace spojených národů během jejích četných mírových misí. Německý provokatér Christoph Schlingensief už v roce 1996 dokázal zcela osobitě tnout do tehdejšího problému způsobem, který je nadmíru zábavný i dnes.

Už osmnáctý ročník Festivalu otrlého diváka se koná v kině Aero jako obvykle na začátku března. Týdenní přehlídka filmových kuriozit opět přinese neumětelský filmový odpad, obskurní klenoty kinematografie i porci projekcí doprovázených interakcí přímo v sále. Letošním hlavním tématem jsou matky, ale v programu se velmi dobře daří i sériovým vrahům a vražedkyním. Náhoda? Nemyslíme si.

Filmové publikum po celém světě momentálně sleduje spanilou jízdu druhého Avatara v kinech. Hororová internetová komunita ovšem více řeší nedávnou premiéru filmu Skinamarink, který traumatizoval celý TikTok a vyjevil nový směr, jímž se může ubírat žánr postavený na strašení a znepokojování.

Provokace Johna Waterse, zvracení u Monty Pythonů, teenagerské čuňačinky či horory plné mučení. Filmová historie pamatuje obrovské množství nechutných a vulgárních snímků, které si však zaslouží naši pozornost.

Padesátý šestý ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary je tady. Po roce zase lázeňský ráj ve znamení kolonád pulzuje mezinárodním ruchem a fanoušci i fanynky kinematografie se srocují v očekávání výjimečných filmových zážitků. V následujících řádcích se s vámi budeme dělit o dojmy z jednotlivých projekcí či doprovodných událostí, které vám mohou pomoci vybrat si ten správný film či investovat svůj čas do toho nejvhodnějšího festivalového termínu.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary startuje už zítra a na návštěvníky čeká takřka dvě stě titulů. Světové klasiky, české novinky i půlnoční perličky jsme vám již v průběhu týdne představili (pokud jste tyto tipy nezaznamenali, odkazy najdete pod článkem) a nyní zbývá uvést ještě deset doporučení na zahraniční festivalové snímky, o nichž se možná tolik nemluví, ale pozorní diváci a divačky by je neměli minout.

Mohli bychom nabýt dojmu, že takzvané queer cinema, tedy filmy s motivy vymykajícími se heterosexuální normě, jsou záležitostí teprve poslední doby. Většinou neuvažujeme o tom, že dřívější dekády nebyly tak otevřené a podobná témata v nich zůstávala víceméně jenom v náznacích. Cílové publikum v nich tedy spíš muselo číst mezi řádky. Zároveň jim ale tvůrci mnohdy vycházeli různými způsoby vstříc.

V polovině března uběhlo přesně padesát let od premiéry nechvalně proslulých i obdivovaných Růžových plameňáků (Pink Flamingos). Exploatační postmoderní komedie se v některých zemích nesmí vysílat dodnes a míra zvrhlých výjevů přesahuje hranici, již si většina diváků stanovuje v souvislosti s pokleslým morálním vkusem. Přesto je snímek Johna Waterse zřejmě nejslavnějším a nejoblíbenějším „oplzlým“ snímkem historie, který inspiroval mnoho pozdějších filmařů i serióznějších titulů a zasloužil se o uvolnění některých tabu v kinematografii.

Již sedmnáctý ročník Festivalu otrlého diváka dnes startuje v pražském kině Aero na Žižkově. Z přehlídky inspirativního braku a dalších mimořádných obskurit se stala kultovní přehlídka. Jak ale začala, kdo si ji vymyslel a s jakou motivací táhne káru s otrlým obsahem dál? Přinášíme rozhovor s Petrem Šarochem a Antonínem Tesařem, kteří jsou spoluorganizátory takzvaného Otrlce.

Osmdesátá léta nabídla divákům nepřeberné množství hororových klasik a neotřelých námětů, na něž by ještě o dekádu dříve nikdo ani nepomyslel. Autorem jednoho z těch nejoblíbenějších je kultovní režisér Wes Craven a točí se kolem děsivého přízraku, který vraždí dospívající dítka v jejich snech. A jelikož právě uběhlo 35 let od premiéry, připomeneme si několik zajímavých zákulisních faktů, o nichž jste možná neslyšeli.

Zlý večerníček, synthpop z vnějšího vesmíru, hodný i zlý Santa Claus, barbína vražená do slipů, motorové pily, vraždící vegetariáni, vůně prdu, incest, děti zabijáci, matky na pokraji nervového zhroucení a starý chlapi v maskáčích. Příznivci okrajových filmových žánrů, nastražte oči, uši a další smysly. Blíží se 11. ročník Festivalu otrlého diváka. Hlavní část populární přehlídky se odehraje od 3. do 8. března v pražském kině Aero. Festival pak v ozvěnách dorazí také do Brna a Hradce Králové.