Jiřina Petrovická

Jiřina Petrovická, narozená 30. ledna 1923 v Pardubicích, zemřela 10. října 2008 v Praze, byla významná česká herečka, národní umělkyně a dabérka. Narodila se jako Jiřina Žemličková do rodiny přeloučského restauratéra Josefa Žemličky. Po rozvodu rodičů byla svěřena do péče matky, která se později provdala za Františka Petrovického, bývalého poslance Národního shromáždění, podle něhož si zvolila svůj umělecký pseudonym. Vzdělání a herecké začátky V roce 1942 maturovala na dívčím učitelském ústavu v Praze. Na hereckou dráhu se připravovala soukromým studiem u Jaroslava Průchy a Míly Pačové. Její divadelní kariéra začala ještě během války v městském divadle v Kladně (1942-1943), kde debutovala ve hře Chléb na Niskavuori od finské dramatičky. Následně působila v plzeňském divadle (1943-1945). Po osvobození se stala členkou Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (1945-1950), poté strávila jednu sezónu v Městských divadlech pražských (1950-1951). Národní divadlo Vrcholem její divadelní kariéry bylo angažmá v činohře Národního divadla v Praze, kde působila od roku 1951 až do roku 1990. Na prknech první české scény vytvořila desítky výrazných rolí. Po období naivek přešla k charakterním úlohám komediálního i psychologického ladění. Ovládala umění konverzační hry a v postavách energických a tragických žen uplatnila jak temperament a vrozenou noblesu, tak břitkost intelektu a cit pro vznešenost. K jejím nejvýznamnějším divadelním rolím patřila Jana z Arcu ve hře Svatá Jana (1956), Porcie v Benátském kupci (1954), Goneril v Králi Learovi (1958), Herečka v Pirandellově hře Šest postav hledá autora (1966), Helena v Giraudouxově Trojské válce (1969) a především titulní role v Čapkově Matce (1982), za kterou získala Státní cenu. Filmová kariéra V českém filmu Jiřina Petrovická debutovala ještě za Protektorátu v roce 1943 v detektivní komedii herce Oldřicha Nového Čtrnáctý u stolu jako přítelkyně Bibi. V dalších letech se na plátnech uvedla bojovnicí Janou v Čápově dramatu Muži bez křídel (1946), vrchní sestrou v Krakatitu (1948) Otakara Vávry, Irenou v dramatu Miroslava Cikána Případ Z–8 (1948), Luisou v Kariéře (1948) Karla Steklého, Marií Podlipskou v Krškově dramatu Revoluční rok 1848 (1949), manželkou titulního Jana Janského (Vladimír Ráž) Hedvou v životopisném Tajemství krve (1953) Martina Friče, královnou vil Lesanou ve Steklého báchorce podle J. K. Tyla Strakonický dudák (1955) a Lídou v koprodukční Machově komedii Co řekne žena… (1958). V 60. letech na ni čekaly pouhé tři role komunistky Kořánové ve špionážním Čechově dramatu Kohout plaší smrt (1961), Markyty Jírovcové v komedii Florián (1961) Josefa Macha a Jůzové v krimi Nahá pastýřka (1966) Jaroslava Macha. V detektivce Nahá pastýřka vykreslila portrét poživačné a egoistické dámičky. Po delší odmlce se vrátila v polovině 70. let, aby své komunistické přesvědčení vyjádřila v kladných i záporných postavách tendenčních děl normalizační kinematografie. Po odmlce se do české kinematografie vrátila v úlohách spisovatelky Marie Majerové v historickém dramatu Antonína Kachlíka Dvacátý devátý (1974), prokurátorky Olgy Ronešové v Traplově dramatu Tobě hrana zvonit nebude (1975), Olgy Bezákové v "historické rekonstrukci" událostí roku 1948 Vítězný lid (1977) Vojtěcha Trapla a Hedy Štefkové v dobrodružném Rukojmí v Bella Vista (1980), jež byl zpracován podle Sequensova seriálu 30 případů majora Zemana. Naposledy se herečka na filmovém plátně zjevila jako ředitelka učňovského internátu v komedii Mezi námi kluky (1981) Radima Cvrčka. Televizní a rozhlasová tvorba V televizi byla svého času pravidelnou interpretkou Nedělních chvilek poezie, účinkovala v řadě inscenací a seriálů, například Rozsudek (1970), 30 případů majora Zemana (1974-79), Matka (1975), Žena za pultem (1977), Rozpaky kuchaře Svatopluka (1985). Kovově pevný, sytý alt hojně uplatnila v uměleckém přednesu, v rozhlase, v dabingu a příležitostně i jako zpěvačka (známý evergreen Plují lodi do Triany). Své vytříbené deklamační umění uplatnila také v rozhlase (Matka, Třetí zvonění, Železný strop aj.), na třiceti gramofonových deskách a také v dabingu. Ocenění Herečka Petrovická za své dílo obdržela Vyznamenání Za vynikající práci (1958), Zasloužilou členku Národního divadla (1964), Zasloužilou umělkyni (1968), Cenu Jaroslava Průchy (1973), titul Národní umělkyně (1978), Medaili J. K. Tyla (1983), za výkon v Čapkově hře Matka Státní cenu (1983) a Řád Vítězného února (1983). Těsně před svou smrtí obdržela Za celoživotní mistrovství v dabingu Cenu Františka Filipovského (2008). Osobní život Osud jí bohužel nedopřál děti, přesto se právě v divadle cítila naplněná. Ve svých vzpomínkách mimo jiné řekla: "Vzdor všem těžkostem a starostem je život krásný. Mám ráda humor a smích. Smích je očista." Své vzpomínky svěřila knížce Jiřina Petrovická a její střípky (1999). Jiřina Petrovická zemřela po dlouhé nemoci 10. října 2008 ve věku osmdesáti pěti let.