Vlado Müller, vlastním jménem Vladislav Müller, se narodil 19. března 1936 v Bratislavě a zemřel 20. června 1996 tamtéž. Byl významným slovenským hercem, který se proslavil jak na divadelních prknech, tak ve filmu a televizi. Jeho charakteristický hluboký hlas, výrazná fyziognomie a robustní postava z něj učinily nezaměnitelnou hereckou osobnost československé kinematografie. Vzdělání a divadelní začátky V roce 1954 absolvoval Odborný divadelný kurz při Štátnom konzervatóriu v Bratislavě. Ihned po absolvování nastoupil jako osmnáctiletý do Krajského divadla v Nitře, kde působil v letech 1954-1956 a následně 1958-1966. Základní vojenskou službu absolvoval jako herec v Armádním divadle v Martině (1956-1958). Od roku 1966 se stal členem činohry Novej scény v Bratislavě, kde působil až do roku 1990, kdy jeho hereckou kariéru ukončil vážný pracovní úraz. Filmová kariéra Na filmovém plátně debutoval již v sedmnácti letech v epizodní roli v prvním slovenském barevném filmu Rodná zem (1953). Výraznější filmové příležitosti začal dostávat od počátku 60. let, kdy ho obsadili režiséři Ján Kadár a Elmar Klos do válečného dramatu Smrt si říká Engelchen (1963), kde ztvárnil postavu velitele partyzánů Nikolaje. O rok později si zahrál v jejich dalším filmu Obžalovaný (1964) roli ředitele Josefa Kudrny, za kterou získal ocenění Trilobit. Významnou spolupráci navázal s českým režisérem Karlem Kachyňou, který ho obsadil do role otce hlavního hrdiny ve filmu Ať žije republika (1965) a později do psychologického dramatu Vánoce s Alžbětou (1968), kde ztvárnil řidiče Huberta Cmírala. V tomto civilním, komorním příběhu podal vynikající herecký výkon, který kritika označila za jeden z jeho nejlepších. Od druhé poloviny 60. let začal intenzivněji spolupracovat i se slovenskými filmovými tvůrci. Zahrál si v pozoruhodných snímcích jako Kristove roky (1966) Juraje Jakubiska, Majster kat (1966) Paľa Bielika, Medená veža (1970) a Orlie pierko (1971) Martina Hollého. Hereckým vrcholem Vlada Müllera byla role kaprála Hoferika ve válečném dramatu Signum laudis (1980) slovenského režiséra Martina Hollého. Tento film je považován za jeden z nejlepších snímků natočených v 80. letech v Československu, k čemuž výrazně přispěl právě Müllerův herecký výkon. V této své nejsilnější a nejnáročnější roli ztvárnil fanatického kaprála rakousko-uherské armády. Za tuto roli a za postavu Ondřeje Hudce z filmu Karline manželstvá byl oceněn titulem Nejlepší filmový herec roku 1980. Z dalších významných filmů, ve kterých Vlado Müller účinkoval, lze jmenovat Jeden stříbrný (1976), kde hrál hajného Štefana Tkáče, pohádku O statečném kováři (1983), kde ztvárnil kováře, Mikešova otce, a Lásku s vůní pryskyřice (1984) v roli lesního dělníka Franty Hrubého. Televizní tvorba Vlado Müller se výrazně uplatnil i v televizní tvorbě. Účinkoval v řadě televizních filmů jako Sedem svedkov, Čierne ovce, Americká tragédia, Louis Pasteur, Krkavci či Chuť vody. Diváci si ho pamatují také ze seriálů A. C. Dupin zasahuje, Straty a nálezy, Muž, který nesmí zemřít, Přátelé Zeleného údolí či Alžbetin dvor. Mimořádnou popularitu mu přinesl dětský seriál Přátelé Zeleného údolí (1980), kde ztvárnil nezapomenutelnou roli hajného Horyny. V tomto dvanáctidílovém seriálu vytvořil postavu moudrého a přírodě oddaného lesníka, který se spřátelí s městským chlapcem Pavlíkem a učí ho poznávat krásy přírody. Kritika ocenila jeho výrazný, osobitý herecký projev v tomto seriálu, který se stal jedním z nejoblíbenějších dětských seriálů své doby. Divadelní tvorba a ocenění Vlado Müller byl psychologicko-realistickým hercem, který přinesl na slovenské jeviště nový herecký typ. Byl především představitelem individuálních mužných a chlapských hrdinů s velkým morálním a intelektuálským zázemím. Pro své postavy využíval silnou a robustní postavu, obličej ostrých rysů i silný podmanivý sytý basbarytonový témbr. Jeho postavy byly často zásadové, neochvějně morální, moudré a občas i přímočaré a zemité. Z divadelních inscenací a muzikálů, ve kterých Vlado Müller účinkoval, stojí za zmínku "Antigona a ti druzí" (Poručík), "Obchodník s deštěm" (Bill Starbuck), "Čarodějky ze Salemu" (Proctor), "Othello" (Othello), "Zlatý kočár" (Berjozkin), "Skřivánek" (Biskup Cauchon), "Řek Zorba" (Řek Zorba), "Ze života hmyzu" (Tulák), "Zkrocení zlé ženy" (Petruccio) a "Svátost nejsvětější" (Kelim Ababij). Za svou uměleckou činnost získal řadu ocenění. Kromě již zmíněného Trilobita (1964) za výkon ve filmu Obžalovaný obdržel Vyznamenání Za vynikající práci (1969), za výkon ve hře "Svátost nejsvětější" Cenu Janka Borodáče (1978), titul Zasloužilého umělce (1979), Zlatého krokodýla (1982) za televizní tvorbu a v anketě časopisu "Film a divadlo" byl vyhlášen Nejpopulárnějším hercem roku 1980 (1982). Osobní život Vlado Müller byl dvakrát ženatý, nejprve s herečkou Eliškou Müllerovou a poté s tajemnicí Beatrix Müllerovou. Z prvního manželství pocházel jeho syn, známý slovenský zpěvák Richard Müller. V roce 1990 utrpěl vážný pracovní úraz (zlomeninu bedrového kloubu), když se pod ním prolomila podlaha v divadle. Po operaci se již nikdy nevrátil na jeviště a odešel na svou chatu, kde žil v ústraní. Navštěvovali ho jen jeho nejbližší přátelé. Později mu byla diagnostikována rakovina, které 20. června 1996 podlehl. Na jeho přání manželka utajila místo jeho hrobu. Vlado Müller patří k nejvýraznějším hereckým osobnostem slovenské a československé kinematografie. Jeho charakteristické postavy mužných, zásadových hrdinů zůstávají v paměti diváků, stejně jako jeho nezaměnitelný hluboký hlas a výrazný herecký projev.

Videa