Bez vytáček: Novinka kin Rok vdovy, kterou natočila Veronika Lišková podle scénáře Eugena Lišky, není zrovna radostná podívaná. S náhlou ztrátou se tu vyrovnávají tři generace žen, které hrají Pavla Beretová, Julie Šoucová a Zuzana Kronerová. Všechny výtečně.
Ceněná dokumentaristka Veronika Lišková prokazuje svůj observační talent i v hraném debutu, za pomoci vtahujícího hereckého výkonu Pavly Beretové převádějící do obrazů silný námět i vycizelovaný scénář. Nenápadný, civilní titul patří k nejlepším českým hraným filmům za dlouhou dobu.
Rok vdovy je cílevědomě vystavěným a odvyprávěným pocitovým filmem, jehož vrstvy pomalu odhalujeme paradoxně tím, co protagonistka nedává najevo. Intimní a skrze bolest naději hledající film kromě vytříbené stylistiky může sloužit také jako důležitý podnět k dialogu o apatickém systému. Jde o jeden z vrcholů letošní české hrané tvorby.
Citlivě natočený a láskyplně převyprávěný vhled do pochmurného zákoutí života, v němž se ocitnete po smrti životního partnera. Okamžik, na který vás nic nepřipraví, se stává pomyslným začátkem nového života, v němž není nic, jak má být. Vyhrabat se z toho a být schopný pokračovat dál je jediný a nejtěžší cíl, jenž se v Roku vdovy podařilo zachytit s dokumentární precizností.
Kvalitní herecké výkony a režie, ale v ostatních ohledech (např. scénář, kamera...) nic zajímavého. Hlavní hrdinka se trápí, trápí, a trápí... až je konec. Trápení je v průběhu filmu trochu permutováno, ale jde pouze o střípky, které (záměrně?) nevytvářejí žádný dramatický celek, natož zápletku.
Veronika Lišková se přechod od dokumentární tvorby k té hrané zvládá obhájit. Rok vdovy totiž působí jako přesně ten typ minimalistického dramatu, které by se na nejrůznějších evropských festivalech neztratilo a to nejen díky působivému výkonu Pavly Beretové, který bude patřit mezi nejsilnější herecké výkony českého filmu za rok 2024...
Veronika Lišková má za sebou několik úspěšných dokumentů (Danielův svět, Návštěvníci), což ale nepříliš šťastně poznamenalo její první hraný film, který vypadá spíše jako časosběrný dokument. Režisérka si navíc libuje v dlouhých záběrech, které popisují běžné činnosti (vaření kávy) nebo jen ilustrují dialogy. Příliš zdůrazňuje i to, co je zjevné, čímž film pocitově velmi natahuje.
Rok vdovy je cenný a silný snímek právě proto, jak trpělivě, neokázale, pečlivě a s citem přistupuje k nelehkému tématu. Může mít až terapeutický účinek.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
