Především však Země medu stojí vysoko nad konfekčními ekologickými agitkami o hodných rolnících a zlých koncernech ničících planetu, neboť věrně sleduje, kde hrozba začíná: zdola, od jednotlivců. A za všechny kazatelské fráze vydá jediná zemitá kletba strážkyně tradic: „Bůh jim propal játra!“
Elegický povzdech nad parazitickými prvky lidské povahy, jež se daří vykreslit na příkladu nelehkého údělu jedné stárnoucí ženy. Dokument, který ví, co chce říct, a říká to.
Nenuceně avšak krásně nasnímaný, pomalý až hypnotický dokument o zanikajícím řemesle rozhodně není divácky snadno přístupný. Zachycuje ovšem všednost způsobu života, který možná zanedlouho zcela vymizí. Už jen proto si zhlédnutí zaslouží.
Tak jako Hatidze naprosto samozřejmě ctí zákony přírody a s láskou krmí, napomíná a občas i rozesměje umírající mámu, i oba tvůrci vycítili a dokázali v obrazech zprostředkovat divákům odcházející svět, který ještě nechce být podřízen byznysu se vším, co k němu patří včetně bezohlednosti k přírodě a jejím zákonům.
