Victoria (2015)

Možná přísné, ale z mého (objektivního) pohledu zasloužené hodnocení, protože v konečném zúčtování jde o – byť velkolepou (avšak také manýristickou, sluší se podotknout) – Prohru. Plakát se sice snaží sugerovat polaritu hlavní hrdinky, které slouží i zapuštění příběhu do předělu mezi nocí a dnem, avšak tomuto pohledu by muselo být podřízeno i jednání postav, zatímco hlavní hrdinka, jak bryskně podotkl kolega, se od začátku chová jako robot Chappie a berlínští týpci připomenou bandu imbecilů z jiného, v tom případě kvazi-jednozáběrové paskvilu Hany. Postavy kromě nevyšinuté logiky chování (jsou přece na kokainu) postrádají vnitřní napětí, film navíc neumí uspokojivě pracovat s jejich dílčími motivy, aby se dostal se k smysluplné pointě, čemuž odpovídá i neúměrná délka. Kdyby se skončilo opětovnou návštěvou klubu, dala by se Victoria číst jako melancholická vítězná vzpoura loserů, kteří pro jednu noc odmítnout hrát podle pravidel (motiv zneuznané pianistky). Zároveň by vyprávění důmyslně seběhlo se začátkem a převráceně variovalo; zůstalo by otevřené právě jako zakoušení osudové extatičnosti, jejíž následky by si muset divák domyslet. Namísto toho příběh potácí opileckými zkraty dál, aniž by věděl, kdy přestat. Finální záběr je už jenom ani-nevím-kolikátou citací z Života Adele, avšak místo katarzní melancholie vyvolá spíš nesoulad (klíčové slovo) mezi dosavadním děním na plátně a překrásnou (a skutečně melancholickou) Frahmovou titulkovou skladbou.