Café Society (2016)

Dvě romance, které někde zbyly v Allenově šuplíku a které zasadil do jednoho příběhu. Hlavní hrdinky se jmenují Veroniky a nějak jsem si vybavil slavný film Dvojí život Veroniky, ale i když tam na konci jakýsi náznak spojitosti je, rozhodně bych oba filmy nesrovnával. Co se zásadně nepovedlo je opět nesympatický Steve Carrel, který vtipnou postavu naprosto pohřbil svou neschopností hrát. Mezi Kristen Stewart a Jesse Eisenbergem to opět jiskří, což se nedá říct o jeho vztahu k Blake Lively, vedle které se naopak chová, jakoby ji chtěl okamžitě připravit o věneček. Nejvtipnější jsou tak scény se zalíváním lidí do betonu, které jsou však jak z jiného filmu a hlášky o židovství a křesťanství, které nikdy nezklamou. Je to jako kdyby pejsek s kočičkou vařili dort a přitom je strašně vidět, že chtěl Allen natočit něco jako Půlnoc v Paříži, jenže dvakrát do stejné řeky prostě nevstoupíš. Škoda, že neměl čas Owen Wilson, ten je jedinej, kterej pozdního mistra skutečně pochopil.

Něco tak duchamorného bych (ani) od Allena nečekal. Docela bych i věřil zde uváděné zajímavosti, že scénář byl zahalen tajemstvím, protože to vypadá, jako by žádný snad ani neexistoval. Vůbec jsem měl během projekce problém rozlišit, zdali sleduju (i) nahodilé uskupení scén (spíš skic), nebo (ii) zahajovací film z letošních Cannes. Nakonec jsem se bohužel musel přiklonit k první možnosti. ___ V Café Society totiž nefunguje doslova nic. Už titul samotný je v tomto ohledu poněkud pochybný, neboť víceméně nejsme svědky žádného exkurzu do nejen vybrané společnosti, ale ani do té dobové 30. let USA, když Allen rezignoval i na snahu o výraznější vizuální retro (zato nám k tomu musí po celou dobu hrát na pozadí zasmušilý jazzový klavírek). K evokaci 30. let má snad sloužit pro vyprávění absolutně mimovolná a (pro Allena jaksi povinná) parodická vsuvka o mafiánech. Nepracuje se ani s kontrasty Hollywoodu a New Yorku, jež by snad měly být nosné pro vývoj hlavní postavy Bobbyho (Eisenberg). Jedinou proměnu, kterou měl údajně prodělat (podle anotace i jistých komentářů), jsem zaznamenal ve výměně hnědého saka za bílé. Romance s Vonnie (Stewart) k uzoufání umělá, doprovázená příšernými dialogy (to i Magic in the Moonlight byl oproti tomu konverzační skvost), u nichž jsem byl neustále v napětí, kdy přijde twist a všechno bude jinak (to jako nebyla parodie na červenou knihovnu?). ___ Nebyla, poslední film z pásové výroby WA© postrádá náboj, ironii (o náznaku jakékoliv podvratnosti nemluvě), tempo, lehkost či snad pointu (ok, vlastně ještě litujeme svých dřívějších rozhodnutí, jak neotřelé!), zato mu nechybí (už snad vzhledem k věku tvůrce pochopitelná?) nesoustředěnost, nezacílenost a nefunkčnost snad ve všech ohledech (proč je tam vypravěč? kam pak zmizel? co celá ta podivná struktura vyprávění?). Modelový divák, jak o něm asi uvažuje i sám Allen, musí být buď prostáček (když např. ve scéně, kdy se dvojice po letech shledá, musí dialogem dopovědět očividné), nebo někdo z překrývající se trojice (tzn. midcultista) snob / kýčař / domnělý intelektuál (prozatím se dobrovolně vyřazuju), jehož nadchne a dojme už jenom jméno tvůrce (Woody!) v titulcích (tzv. do Cannes / Varů ideální). Kdo má ještě soudnost, pustí si namísto neživotné Allenovy society svěží Adventureland, v němž působí totožný herecký pár dohromady víc než (asi) deset minut, a navíc si nevyměňuje enigmatická moudra typu „sen je sen“ (dodávám: Woody už není Woody...). Ještě že tam bylo těch pár židovskejch fórků, že jo... #nightmare

Tak já jsem věrným zastáncem nestora Woodyho Allena a jeho velká fanynka. Nedám na něj dopustit, takže já mu vychválím vše. Na tento film jsem šla po přečtení několika nechvalných recenzí a byla jsem mile překvapena. Výběrem herců a fóry! Film má vkusnou výpravu a jazzovou hudbu. Kdo má rád jazz a kluby a Hollywood, aťse jse kouknout. Film nepostrádá morální moudra a poklesky samozřejmě.