filmfanouch6
12 644 bodů •
6
Věře Chytilové se ne nadarmo říká první dáma české kinematografie, i ona ovšem musela někde začít. Jedním z jejich prvních filmů se stal i studentský dokumentární film s názvem Zelená ulice, který vznikl v roce 1959, v této době byla Věra Chytilová studentkou druhého ročníku katedry režie na FAMU. Tento krátkometrážní téměř 9-minutový dokumentární snímek poté pojednává o cestě těžkotonážního vlaku z Vršovic do Vyšehradu, i u poměrně jednoduchého příběhu zachycující pravidelný provoz na kolejích se ovšem dají zpozorovat zajímavé věci. Na celé Zelené ulici vynikají především obrazové kompozice kameramana Vladimíra Tůmy. Už na samotném počátku při příjezdu vlaku je kamera těsně vedle kolejí, příjezd vlaku díky tomu dokáže působit dojmem, že se vlak jakoby řítil přímo na diváka. Vlak opouštějící záběr za sebou ponechává páru, po jejímž zmizení se vstříc kameře míří strojvedoucí, kamera ho poté zachycuje téměř do momentu, který opět vyvolává pocit, že strojvedoucí míří napřímo k divákovi. Dost možná tak lze na samotném počátku zpozorovat rovnou dvě snahy o optické klamy – vlak a průvodčí. Následně lze zpozorovat celkový prostor vlakového nádraží, který vyvolává pocit nearanžovanosti/autenticity. Setkání dvou strojvůdců poté vyvolává pocit, že jde o sehrané kolegy, následně ostatně dojde k pozdravu dalších dvou kolegů, kteří se oslovují křestními jmény. Dochází k dalšímu zajímavému nápadu z oblasti kamerové stránky filmu, tentokrát se kamera nachází na samotných kolejích a sleduje jeden z odjíždějících vozů. V tento moment definitivně začíná vynikat rychlý střih, kdy se odjezdy vozů zachycují z různých úhlů, i tentokrát dochází k optickému klamu, kdy vagon míří přímo vstříc kameře, tentokrát až tolik, že se kamera zatmí. Střih následně chytře přestřihne na muže, který zapaluje oheň. Výraznější se rázem při snaze o zachycení práce stává ruční kamera. Ta se snaží o pochod s jedním z pracovníků železnice. Následně ve filmu dochází k další kreativní kompozici, která se tentokrát prostorově ohýbá. Při kontrole kol vagónu se poté kamera nachází na zhruba stejném místě jako vrchol kol z vagónu. V momentě, kdy má pomalu dojít k odjezdu vlaku, kamera zblízka zaznamenává obličej strojvedoucího. Dochází ke střihu, zatáhnutí páky a pak opět rychlému střihu, který pomalu ukazuje, jak se pomalu vlak vydává na cestu. Kola se rozjíždějí, vagóny se roztahují, strojvedoucí kontroluje a vlak se definitivně vydává z Vršovic na cestu do Vyšehradu. Kamera v tento moment zabírá nejdříve koleje, následně odjíždějící vozy a nápravy. Následně kamera využívá uhel pohledu, konkrétně uhel pohledu z řídící kabiny vlaku a sleduje tak jízdu vlaku po kolejích, v závěru v tomto záběru dochází i k mírnému naklonění. Rychlý střih poté sází na ukázku toho, co se nachází v okolí kolejí, jak vše probíhá v hlavní kabině, samotné koleje i přitápění uhlí do kamen. Kamera poté používá i pohled z druhého konce vlaku, ústřední snahou přitom nejspíš zůstává ukázání toho, jak kolosální to vlak se vydal na cestu. Kamera poté zabírá i průběžnou změnu okolí, zvolená hudba Arthura Honeggera přitom dokáže vyvolat pocit, že film jakoby sledoval velkolepou zápletku. V hlavní kabině dochází k záběru, který pracuje se stínem, následně, krom zaměření se na členy posádky, dochází i k pohledu na kolonu vlaku z přední strany vlaku. Montáž poté ukazuje, jak posádka postupně dál koná svou práci, lokality se přitom mění. Výrazně upoutá záběr na „vlakový samafor“, v jehož kruhovém středu právě míří vlak kupředu. Při další střihové montáži, kdy se snaží vlak po krátké pauze opět vyjet jsou primem opět především obličejové emoce strojvedoucího, především ovšem jednotlivé části vlaku při snaze o jeho opětovné rozjetí. Při vynuceném zastavení vlaku a především při přetrhnutí spojnice mezi dvěma vozy je následně využito mluvené slovo, snadno rozpoznatelný Miloš Kopecký tak sice není na natáčení přítomen, jeho hlas je ovšem dodatečně přidán. Nakonec dochází k spravení nápravy, další střihové montáži a nakonec i na záběr z vrchu, který zaměřuje vlak řítící se vpřed skrze krajinu. Právě tímto záběrem končí snímek Zelená ulice. Jaké úmysly vlastně stali za vznikem Zelené ulice? Velmi snadné je označit Zelenou ulici za dokument, který se snaží o zachycení práce/činnosti. Očividně se snaží uvést diváka do každodenního života strojvedoucího a jeho kolegů, stejně tak se víceméně „banální příběh“ snaží tvůrci převést do snahy o dobrodružnou podívanou, což se i díky samotnému hudebnímu doprovodu daří. Lze přitom Zelenou ulici vnímat jako propagandistický dokument? Do jisté míry by tak Zelenou ulici šlo rozhodně brát, stěžejní je ovšem fakt, že tehdejšímu Československu by Zelená ulice dvakrát nejlepší reklamu neudělala. I především díky tomu, že film jasně zobrazuje selhání, kdy se vlak, který nemá být zastaven, zastaví. K propagandistickému filmu, který by se vše snažil předvést v tom nejlepším světle, Zelené ulici v tomto ohledu přeci jen něco chybí. Přeci jen se dá ovšem tak nějak odhadnout, že ústředním motivem k vytvoření Zelené ulice byla právě snaha o to přiblížit život průměrných železničářů širšímu publiku. Z dnešního pohledu možná přeci jen tak trochu úsměvná podívaná, z formálního hlediska je ovšem velmi povedená, především díky kreativním kamerovým kompozicím a úhlům i montážnímu střihu. Z hlediska snahy o dokumentární film, který zachycuje denní činnost, Zelená ulice svůj účel splňuje dostatečně......
Zelená ulice
