Chazellova inspirace tímto filmem je zjevná a jeho La La Land jsem si opravdu užil. Slečinky jsou sice krásně barevné a všechno to úhledné prostředí oku lahodí, jenže to, co se v tom prostředí odehrává, mě vlastně jenom sralo. Opravdu jsem nepropadl žádné pozitivitě ani snu o štěstí. Tohle totiž bylo natolik přeslazené, až jsem se z toho osypal a snil leda tak o konci. Takové Zpívání v Dešti mi přišlo veselé a rovněž mě tam bavila hudební čísla (a to jak melodií/zpěvem tak i bláznivou choreografií). Slečinky z Rochefortu mě ale fakt rychle začaly obtěžovat tím, jak každá postava skřehotavě proklamuje, jak touží po lásce nebo na nějakou lásku vzpomíná a divák musí jen čekat, než na sebe narazí ty správné postavy. Obsahově je to nezajímavé a hezké barvičky to neutáhnou. Vím, že by muzikálová čísla měla být jakýmsi rozšířením reality, kterou postavy prožívají, ale nesmí to být moc in your face protože show don’t tell a hudba prostě musí být dostatečně rytmicky a lyricky podmanivá/strhující, což se většině muzikálům prostě nezdaří. Zde jsem si dokonce rozpomněl, proč jsem muzikály dříve (než jsem viděl těch pár dobrých muzikálů) nesnášel: Postavy několik minut zpěvavě opakují něco, co jsem pochopil po 10 vteřinách, načež jsem nucen další minuty ztrácet čas u písničky, jejíž smysl už pochycen byl, a kterou si nedokážu užít, protože se mě prostě dost nebaví hudebně ani choreograficky.
