3 hity s Marlonem Brandem na streamu: rebelující gauner, oscarový udavač i tvrdý šerif

Marlon Brando byl bouřlivým a metodickým hercem. Rozporuplnost jeho osoby je pověstná – každý zná historky o náladovosti, odmítavosti vůči memorování textů a v poslední fázi jeho kariéry i totální rezignovanost na spolupráci s okolím. I přes to je dle mnohých nejlepším filmovým hercem všech dob, jehož umění redefinovalo přístup ke ztvárnění postav. Charakterizuje jej výbušnost, niterné ponoření se do vlastní mysli a propojení s psychologií postavy i naprostá oddanost umění, do nějž přináší autenticitu a kus sebe sama. Vrchol zažil Brando v 50. a raných 60. letech, druhou vlnu pak v letech 70. po úspěchu v Kmotrovi.

Samozřejmě že pohled na období 50. let, kdy výkony Jamese Deana, Montgomeryho Clifta nebo právě Branda měnily herecké tendence, už ve srovnání se současností až tak autenticky nepůsobí a budí stylizovanější dojem. Ve své době to ale byl vzhledem k archetypálním hereckým výkonům klasického Hollywoodu obrovský posun. Trio snímků, které před nedávnem uvedlo do svého katalogu HBO Max, jsou pak přehlídkou různorodých Brandových poloh v kariérních začátcích, jež jsou považovány za jeho vrcholné období. Zároveň ukazují, v čem spočívalo kouzlo jeho svérázného herectví, které v té době působilo jako naprosté zjevení.

Brando si filmový debut připsal hlavní rolí v dramatu Muži, kde se ponořil do rozpadající se psychiky válečného veterána. Následoval ohromný úspěch s Tramvají do stanice Touha, před níž účinkoval i v její divadelní předloze, dále se objevil v revolucionářském Viva Zapata! a shakespearovském Juliu Caesarovi. Za všechny tři role se dočkal nominace na Oscara. Již po tak krátké době byl všeobecně přijímaný jako nejlepší herec nastupující generace, jelikož prokázal ohromnou versatilnost a charakterově odlišné polohy. Status společenské a kulturní ikony 50. let mu však přinesl především Divoch (The Wild One), symbolizující neklid a revoltu bouřící se mládeže.

Snímek předkládá zběsilé prostředí motorkářských gangů, kde reflektuje brutalitu a sadismus. Drží publikum v neustálém napětí, a to i díky ohlušujícím motorům motocyklů. Brandova postava Johnny Strabler nosila černou koženou bundu s křivým zapínáním a šikmo nasazenou čepici. Tento oděv odstartoval mánii a je jedním z nejkultovnějších filmových kostýmů, z něhož sálá anarchie. I kvůli kontroverzním tématům a surovému vyobrazení bouřící se mládeže byl film ve své době v některých státech zakazovaný (ve Velké Británii dokonce až do roku 1968) a vzbudil třaskavé společenské diskuse.

Atmosféru a náladu filmu nejlépe vystihuje scéna, kdy se jedna z dívek Johnnyho ptá: „Proti čemu bojuješ?", načež jí Johnny odvětí: „Proti čemu chceš!“ Brando zde pokládá základy učebnicového macha, který z naprosté nezaujatosti a rezignace na cokoli dokáže přejít do výbušné a agresivní polohy. Film ukazuje nikdy nekončící konflikt mladší a starší generace, které už z podstaty nikdy nemohou dojít kompromisu a vzájemnému porozumění. Stále aktuální a i po tolika letech nesmírně cool podívaná vás strhne a probudí vaše dobře ukrývané buřičské já.

Psychologické drama z kriminálního prostředí tematizující vinu a morální pevnost vyneslo Brandovi prvního Oscara. Pod taktovkou kontroverzního režiséra Elii Kazana, se kterým natočil tři filmy a jehož režie byla pro mladého herce formativní, ztvárnil bývalého boxera, jenž je zapletený do místního gangu, operujícího v potemnělých docích. Mohl být někým, mohl být mistrem v boxu, mohl něco dokázat. Místo toho spadl do zločineckých machinací a hledá v sobě odpovědnost, načež se vydává na takřka sebedestruktivní cestu vykoupení, v níž se rozhodne postavit proti zločinné organizaci, která jej však také vychovala a znamená pro něj jedinou rodinu.

Snímek balancuje na hraně realismu a melodramatu, kterému se především v závěru nepokrytě oddává. Stejný přístup volí i Brando, který pod maskou potlučeného ranaře dokáže zpřítomnit něhu a vyvolat v publiku empatii. Dokáže být senzitivní, zarputilý, melancholický i agresivní. Jeho Terry je ambivalentním jedincem, jehož dualita se nikdy nevylučuje. Brandův výkon je všeobecně považován za jeden z historicky nejlepších, pokud tedy bereme v potaz pouze americkou kinematografii. Jeho ztvárnění se blíží svébytné poezii, kde dominuje dynamika a citlivé uchopení, stejně jako naprostá oddanost rozpolcené postavě, v jejímž světě herec doslova žije.

V přístavu (On the Waterfront) si odneslo 8 Oscarů, včetně toho nejcennějšího, dodnes však nad ním visí temný stín, spojený s postavou režiséra Kazana. Ten totiž v době mccarthismu donášel na své levicově smýšlející kolegy a neváhal je udat a poskvrnit před Výborem pro neamerickou činnost, čímž mnohým z nich zničil kariéru i život, ačkoli se ničím neprovinili. Snímek tak lze číst jako jeho obhajobu donašečství. Pokud však režisérovo osobní jednání z hodnocení snímku vyjmeme, dočkáme se jednoho z nejpůsobivějších filmových děl, které díky sociálně kritickému přístupu a strhujícím výkonům před kamerou i za ní vtáhne a emocionálně zdevastuje.

Štvanice (The Chase) vznikla až v 60. letech, kdy měl Brando raketový start dávno za sebou. Před ním stálo několik neperspektivních titulů a první problematické období, ve kterém jeho hvězda i úspěch titulů začaly uvadat. To však neznamená, že by jeho herectví bylo méně podnětné. Zde opět ztvárnil muže, tentokrát šerifa, pro něhož jsou mravní zásady na první místě a zarputile si za nimi stojí. Snímek sleduje uprchlíka z vězení, jehož odstranění hraje téměř každému obyvateli tamního městečka do karet. Odehrává se během jedné horečnaté noci v uzavřené a emocemi i vypětím bublající atmosféře, která směřuje k lynči.

Arthur Penn, který hned další rok natočil revizionistickou gangsterku Bonnie a Clyde, zde mistrně vyobrazil násilí, aniž by jej glorifikoval. Zakonzervoval tehdejší společenské rozpoložení a nevybíravým způsobem kriticky pálil do problémů tehdejších Spojených států. Tematizoval rasovou problematiku, nedůvěru v autority, korupci, všudypřítomné násilí i konzumerismus. Zdrcujícím a nečekaným podtržením všech těchto motivů byla scéna, v níž tři muži brutálně zmlátí samotného šerifa. Snímek je tempem nestabilní, stejně jako tehdejší společenská nálada. Postavy jsou nejednoznačné a postupně propadající bezmoci.

Ačkoli studio začínajícímu tvůrci snímek ve střižně značně změnilo a sám Penn z výsledku nejásal, jde o precizní a chladně přesnou studii postav v extrémně vypjaté situaci. Dokonale zachycuje podivné bezčasí a svět, jemuž dominuje surovost. Snímek se však zároveň ohlíží po příčinách a nezůstává u tezovitých hesel. Ve své době však komerčně propadl a docenění se dočkal až zpětně, ačkoli stále neprávem zůstává tak trochu mimo radar. A i když si sám Brando o své postavě myslel, že se jen tak poflakuje kolem, a s výsledkem moc spokojen nebyl, jde o jeden z jeho nejpodceňovanějších výkonů právě díky tomu, v jak umírněné a málomluvné poloze se nachází.

Pro další inspiraci se podívejte i na žebříček nejlepších filmů na platformě HBO Max.