Je třeba zabít Sekala je nejpřeceňovanější český film všech dob. Odstup času mu nepomáhá

Tento pohled nemusí převrátit dílo vzhůru nohama a označit jej za bezcenné. Stále je tu vysoká úroveň řemesla, odvážný casting a velmi hutná letní atmosféra. Skoro se chce zažertovat, že film dokonale evokuje pocity, jaké máme v nynějších, stále teplejších letních měsících a ukazuje, jak by mohly vypadat české vesnice, které se podle předpovědí postupně promění v jih Itálie, kde je většina lidí přes den schovaná doma. Tím se film přiblížil nejen naší době, ale i italským spaghetti westernům. Jen místo nich tu budeme mít špekowesterny, protože v Sekalovi se jiná potravina než špek nekonzumuje.

V Sekalovi se toho obecně děje málo a děje se to pořád dokola. Zlolajný levoboček Sekal (Boguslaw Linda) vždy jede na povozu vestoje velkou rychlostí, snad aby připomínal nabobské podnikatele 90. let, kteří ve městech porušovali dopravní předpisy s pocitem vlastní nedotknutelnosti. (Kam tak spěchá, když to vypadá, že se vše odehrává na ploše zhruba dvou kilometrů, však není jasné.) Všichni pijí tvrdý alkohol jako vodu rychlostí, že by láhev vyprázdnili do pár minut, ale zázračně z ní vydrží slopat hodiny. Věta „je třeba zabít Sekala“ je opakována tak často, až si přejete, aby aspoň někdo jednou řekl „Seagala“.

Symboličnost i celkové poselství snímku se nám strká pod nos okatě – kovář Jura Baran (Olaf Lubaszenko) musí praštit krucifixem o stůl a říct, že je to pro venkovského hospodáře jenom kus dřeva. Když ková mříže pro kostelní okno, musí v jednu chvíli vypadat jako kříž a musí se o tom mluvit. Když nebohá Anežka (Agnieszka Sitek) ulehá do postele, musí mít i ve své nahotě ponechaný na krku křížek, aby Sekal mohl mluvit o tom, že je svatá a že bude navždy neposkvrněná. Při zpupné zpovědi Sekal Baranovi líčí, že řezal španělským dětem nožem do zad pěticípou hvězdu a jak jim tekla krev, byly tyto symboly „krásně rudé“. I finální konfrontace probíhá u „křížku v poli“, na „křížové cestě“, kde se Baran obětuje za hříchy ostatních.

Máme mít dojem, jako bychom prožívali něco hlubokého, ale na nic z toho nemusíme nijak přijít sami, vše dostaneme nejen v suchém popisu, ale i s výkladem, jak to chápat. Nikdo doslova nepočítá, že hospodářů u stolu sedí vždy dvanáct jako apoštolů, ale pak se to trochu pokazí, když jednoho z nich označí za Jidáše.

Snaha vyabstrahovat z příběhu jen nadčasové znaky z něj dělá cosi ahistorického. Děj se má odehrávat za druhé světové války, ale válka tu není nikdy vidět; nejsou tu žádní Němci, dokonce tu ani nejezdí auta, není telegraf nebo telefony a všichni žijí jak v rurální idyle 19. století. Vesnice, kde se vše odehrává, se jmenuje, a opravdu si nedělám legraci – Lakotice, je to vidět hned v úvodních scénách na desce obecního úřadu. I vlak tu nezastavuje na žádné stanici, ale jen tak uprostřed polí, skoro jako v Troškových Hošticích nebo mytickém westernu uprostřed divočiny a země nikoho.

Tohle vše je svým způsobem umělecký záměr a ozvláštnění. Není tu nic kulturně nebo dobově specifického a přesného. Vše je jen zašlé, zapuštěné do sebe a přepsané „žánrovými kódy“. To, že dějištěm má být Haná, máme pochopit jen z nářečních náznaků, které však nejsou důsledné. Moravské/české postavy hrají dva nadabovaní Poláci, kteří se tváří sveřepě, jako se to dělá v polských filmech.

Sekal může říkat skoro všem „hombre“, protože byl ve Španělsku a zní to „westernově“. Problém je, že Je třeba zabít Sekala není ničím zvlášť westernový film. Sekal nemá žádnou bandu, nikoho nelikviduje fyzicky, nestřílí se tu, není tu šerif ani téma absence šerifa. Veškerá zápletka stojí na starém dobrém českém udávání – Sekal jen práská vesničany gestapu a pak nějak získává jejich grunty, což není úplně vysvětlené.

Proč Sekala vesničané už dávno nezabili (stačilo by ho otrávit nápojem v hospodě nebo ho udusit s posteli, když žije víceméně sám a je často opilý) nebo proti němu nepoužili vlastní zbraň a také ho za něco (klidně falešně, stejně jako on) neudali, není jasné. Musí se čekat na příchod nemluvného cizince, který by měl být najatý na špinavou práci, ale ještě lepší je vydírat jej kvůli jeho minulosti.

Tím se však tento film nejvíc odklání od westernu, protože tu není žádná strana dobra, žádný obyčejný lid, který by bylo třeba chránit. Mohli bychom říct, že právě tím je dílo komplexnější a tragičtější, ale westerny stojí maximálně na zpochybňování hrdinství samotného protagonisty. Zbavit někoho smyslu boje, notabene když jediná nevinná kladná postava (Anežka) zemře, je spíše proti žánrovým pravidlům. Mohli bychom to brát jako pomstu, ale mezi Anežkou a Jurajem Baranem předtím neproběhne žádná interakce.

Vůbec to, jak účelově je Anežka v příběhu odpravena a jak pasivně přijme úlohu mučednice, která musí být znásilněná, je něco, co ději nepřidává na uvěřitelnosti. Sice má předtím autonomní projev, ale musí skončit tím, že běží za tmy z domu nahá a s pláčem a ráno ji najdou utopenou na návsi v rybníku. Jak poetické a krásné a naposledy použitelné v devadesátkách! Stejně jako lpění na tom, že fyzický hendikep je předvojem hnusné povahy jako u prznitele s přezdívkou Záprtek.

Zdá se, že scenárista Jiří Křižan si chtěl na jednu stranu napsat cosi „skoro westernového“ a zároveň udělat účtující film, v němž je hlavní padouch „komunista“, a přitom pomáhá fašistům. Koncentrovat do jednoho jedince všechno ideologické zlo a současně říct, že žádnou ideologii nemá, neboť „Sekal dělá jenom to, co je výhodné pro Sekala“, jak o sobě tento antagonista sám říká ve třetí osobě. Film se tím jenom dál a dál vyprazdňuje a efektně mává povrchními symboly. Neříká se tím nic konkrétního a odlišitelného o žádné ideologii a režimu, jen o věčné lidské malosti, hamižnosti a lakotě. Je však otázka, proč se tu tedy musí míchat tolik konkrétních činů a znaků.

I to, jak se ve filmu stále mluví o bohu a víře, je pouhá slovní hra. Jiří Bartoška v roli faráře působí jako městský ateista se vzpurně padající patkou vlasů, který náhodně mluví latinsky nebo říká citáty z bible, ale není to živá postava, jen podpůrná figura, aby se Baran dozvěděl Sekalovo zpovědní tajemství. Je třeba zabít Sekala není ani westernový, ani spirituální film. Nejblíže má skutečně k divadelní antické tragédii, a to i celkově řídkým obsazením, kdy vesnici tvoří asi dvacet lidí. Snaží se tuto divadelnost přebít pohyblivou kamerou či prací se světlem a neutuchající burácivou orchestrální hudbou Michala Lorence.

Ze všeho nejvíce ale Je třeba zabít Sekala zůstává – přiznejme, že dokonale naplněnou – touhou natočit si v rozjívených devadesátých letech něco ultraseriózního, co už vypadá jako oscarové umění. Zatímco potěmkinovské vesnice měly krásné fasády, aby to pro carské oko vypadalo, že je v Rusku dobře, Sekalovská vesnice má fasády hnusné, aby to pro oko akademikovo vypadalo, že se tu děje cosi závažného.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.