Ukrajinské drama Pohled motýla líčí ruská válečná zvěrstva perspektivou ženy

Nakonechného drama patřilo mezi trio ukrajinských děl z festivalového programu, které tematizovaly vyhrocenou situaci mezi Ruskem a Ukrajinou. Válečná zvěrstva se totiž v menší míře odehrávala i před vpádem ruských vojsk na ukrajinské území, a to od anektování krymského poloostrova v roce 2014. Trudná dramata Odraz (2021), Klondike (2022) i Pohled motýla tedy různými způsoby reflektují toto bezmála deset let trvající mezinárodní napětí zasahující do životů všech tamějších obyvatel.

Celovečerní debut Nakonechného, který napsal společně s Irynou Cilyk, se díky dílčí české koprodukci nyní konečně dostává i do tuzemských kin. Ačkoli se jeho děj odehrává ještě před oboustranným propuknutím konfliktu, o hrůzách války pojednává přesvědčivě. Režisér totiž pracoval na dokumentární sérii o ženách v armádě a zpověď jedné z nich se rozhodl převést do hraného filmu. Inspiroval jej k tomu fakt, že tato vojačka byla se svými spolubojovníky dohodnutá, že pokud by měla padnout do zajetí, okamžitě ji zastřelí. Jakožto zajatkyni by ji totiž čekal mnohem horší osud.

Rozhovory se skutečnými válečnými veterány a především veteránkami využila Rita Burkovska k přesvědčivému ztvárnění hlavní postavy. Tou je operátorka dronů Lilja, kterou v roce 2017 na Donbasu zajmou ruští separatisté. Mladá žena se po několika měsících živoření v žalostných podmínkách díky výměně zajatců vrací domů, je však jasné, že nic nemůže být stejné jako předtím.

Její emoční prožívání je zploštěné, každodenní život je najednou tak vzdálený. Dříve energická a vitální žena se vlivem prožitých traumat mění v tělo bez duše. Lilje se navíc hroutí manželství s impulsivním Tokhou (Lyubomyr Valivots), který se nedokáže smířit s tím, že si z krutého věznění odnesla víc než „jen“ šrámy na psychice a sžíravé noční můry. Proměněnou povahu reality reprezentuje využití poskočného střihu či zasekávání obrazu.

Hrdinka odmítá nálepku oběti, chce mít i nadále pocit, že může o svém osudu rozhodovat. A aby toho nebylo málo, Liljiným civilním životem prostupuje i řada společenských nespravedlností, předsudků ze strany okolí, mediálního hyenismu i neschopnosti státních institucí postavit se čelem k ožehavému tématu válečných veteránů.

To je poměrně velké množství motivů, které však nejsou zpracované zcela uspokojivě. Často se například dočkáme prostřihů na záběry z dronu, ale až ke konci filmu vidíme hrdinku s drony skutečně něco dělat, takže k této paralele nemáme z diváckého hlediska dlouho žádný vztah. Dílo navíc trpí poměrně pomalým rozjezdem, který jen oddaluje rozprostření skutečně důležitých témat, jimž se Nakonechnyi chce věnovat.

V každém případě se však režisér snaží o dokumentární nestrannost, nechce uměle tlačit na divácké city. To je sice zodpovědný přístup, vyznění díla se nicméně kvůli tomu vzdaluje publiku a není snadné se na změť témat a střípků z jednoho válkou poničeného života zcela napojit. Tomu se naopak snaží napomoct velmi osobní až surrealistické sny. V kombinaci se syrovou realističností zbytku filmu však působí spíše nahodile a zmateně.

Výsledkem je plastický, ale snad až příliš neuspořádaný obraz nejen válečného, ale i ženského údělu s řadou celospolečensky platných postřehů. To je bezesporu důležité a ženská optika válečných hrůz dosud také není dostatečně vytěženým motivem, přesto se v nabídce titulů pocházejících primárně z festivalového prostoru jedná jen o lehký nadprůměr poutající pozornost hlavně díky tuzemskému zájmu o dění na Ukrajině.

„Tenhle film jsme udělali i kvůli tomu, jak vypadala naše realita poslední roky. Snad díky němu pochopíte, co pro nás ta válka znamená,“ řekl loni ve Varech Nakonechnyi. A vzhledem k tomu, že ukrajinská obrana vlastního území stále pokračuje, je snímek (bohužel) relevantní i dnes.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů roku 2022 podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.