KVIFF: Basketbalový sen znevýhodněných. Woody Harrelson trénuje hollywoodskou revoluci

Šampióni remakují stejnojmennou španělskou komedii z roku 2018 a v amerických kinech debutovali letos v březnu. Kultovní režisér Bobby Farrelly (Já, mé druhé já a Irena) se s nimi vrací na scénu poprvé po devíti letech, naposledy s bratrem Peterem natočil Návrat blbýho a blbějšího v roce 2014. Tentokrát pod producentským dohledem Woodyho Harrelsona ubral na fekálních a dětinských vtipech a stvořil univerzální pohodový film o basketbalovém tažení na severoamerickou paralympiádu, v němž hraje prim vývoj titulního hrdiny a jeho dopad na pozoruhodné svěřence. A také naopak.

Hráči to mají ve společnosti i na palubovce těžké, neboť na okolní podněty zkrátka reagují jinak. Protřelého trenérského stratéga v tomto ohledu řádně otestují a jejich vtipné počínání s míčem snadno generuje zábavu. Podobně jako směšní vězni, které Adam Sandler vedl v Trestné lavici. Šampióni jsou však přece jen uctivým projektem, který vyzdvihuje především unikátní a ryzí vlastnosti jedinců, jež veřejnost slepě nahlíží „postižené“. Je to příběh o tom, jak v těchto lidech podporovat pocit, že mají nárok na stejné cíle a tužby jako všichni ostatní. A také o tom, jak se jejich radostným a upřímným přístupem nechat inspirovat.

Nijak zvlášť nemusí vadit, že děj tvoří slepenec klišé, jež se tvůrci pokoušejí nabourávat jen sporadicky. Rozhodně mnohem méně, než by si žádala specifická a ojedinělá nátura hrdinů a hrdinek. Harrelsonův kouč Marcus, jenž dostal veřejné práce za řízení pod vlivem a má románek s podstatně starší sestrou jednoho ze svěřenců, prochází jediným možným vývojem. V jeho proměně se zrcadlí nové zkušenosti s hráči, kteří jej i pro absentující sportovní dovednosti přiměli hledět na tým jako na organickou sestavu lidských bytostí. Nikoli pouze jako na běhající figurky plnící určitou taktiku.

Nebýt skvělého titulního herce a zapojení lidí přímo z komunity, již mají reprezentovat a které tvůrci evidentně skládají poctu, Šampióni by asi byli hlavně nevýrazní. Farrelly se zdržuje agresivních pokusů o humor, a přestože si neodpustí trochu prdění a zvracení, film může určitě vidět celá rodina. Žádná generace se u něj však příliš nepobaví, takže zbývá hlavně pěkné a dojemné sdělení, jehož si musíme vážit, i když ho můžeme předříkat už po prvních deseti minutách.

Přece se však najdou nápadité momenty. Například využití písně Tubthumping od Chumbawamba, jejíž text obsahuje větu „I get knocked down, but I get up again, you are never gonna keep me down“, je lehce bizarní, ale přirozené a výstižné. I lidé s Downem mají své sny a Šampióni jsou pro ně vítaným nakročením směrem k jejich hollywoodské revoluci.