Ozvěny porušují základní pravidla pátera Knoxe a je radost tu blbinu sledovat

Sledujeme úspěšnou spisovatelku Ginu, jak se z Hollywoodu vrací do svého rodného městečka na každoroční návštěvu. Není zvlášť vítaná, maloměstská rodina nemá „namyšlenou celebritu“ příliš v lásce. Jediným zastáním je pro ni její jednovaječné dvojče Leni, které sice zůstalo v hnízdě a založilo si v něm vlastní rodinu, ale na unikátní vztah se svou sestrou nikdy nezapomnělo.

Po příjezdu však Gina zjišťuje, že se naplnily její obavy. Leni, ta zodpovědná a klidná z nich dvou, před několika dny zmizela beze stopy. A šlo jen o vyvrcholení podivného chování z posledního roku, o němž Gina neměla ani potuchy.

Kamkoliv si myslíte, že se tenhle námět může ubírat, věřte, že fantazie vám na to nestačí. O pět epizod později Leni, která je ve skutečnosti Ginou, zpomaleně odchází od explodujícího auta jako Arnold Schwarzenegger. A Gina, která je ve skutečnosti Lenou, je jí na stopě s jakýmsi ďábelským plánem. A to máme před sebou pořád ještě dva další díly! Jak jsme se sem, probůh, dostali?

Hned v první epizodě se dozvíme, že tvůrkyně Ozvěn Vanessa Gazy nemá pražádný respekt vůči desateru pátera Knoxe a že svou minisérii postavila na otřepaném klišé střetu hodného a zlého dvojčete, která společně (?) páchají zločiny. Gina a Leni si už dlouhá léta vždy na rok mění identitu, aby si každá mohla užít velmi odlišné životy. Včetně svých manželů, včetně Leniny dcery. Celá jejich rodina má navíc minulost plnou dalších nevyjasněných úmrtí a zranění, jež naznačují, že jejich eskapády sahají velmi hluboko do minulosti a zahrnují i různé temné zastávky.

Protože první epizody trávíme čas s Leni (tedy Leni, která na začátku předstírá, že je Gina), přijímáme i její úhel pohledu, že ona je tím hodným dvojčetem, zatímco Gina (ta skutečná Gina!) vždy vnášela do jejich života chaos. Tuhle představu během sledování stihneme ještě opakovaně prohodit, když se bude stále víc komplikovat naše vědomí o událostech, k nimž se budeme neustále vracet v novém kontextu.

Myšlenka, že by sestry tak dlouho všechny úspěšně klamaly a policie pak na ně byla krátká, když se odhalí jejich opakovaná konspirace, je prostě neuvěřitelná. Absurdní, nedomyšlená a nesmyslná, když se nad ní chvíli zamyslíme. Ale taky je neskonale kouzelná. Člověk si někdy musí připomenout, že nesmí brát svět tak úplně vážně, což se týká i kultury a popkultury.

Kdyby byly Ozvěny jen trochu kompetentnější, byly by k uzoufání nudné, protože co do řemesla v nich není nic výjimečného. Nicméně bezohledná ochota protáhnout nás žumpou brakového excesu jak z laciné detektivky začátku minulého století je svým způsobem nesmírně očistná.

V době seriálové renesance zapomínáme na radost z lehkého braku. Všechno musí být drahé, všechno musí být „kvalitní“. Už jsme se ale spálili dostkrát na to, abychom věděli, že „kvalita“ může být nudná a někdy i svým způsobem sama o sobě pitomá. Zeptejte se Hry o trůny. Jenže quality TV neumí být špatná podnětným či zábavným způsobem, na to je zkrátka moc ohlídaná. Zato relativně nenápadná série, co se odnikud zjeví na Netflixu, kde si jdou po krku dvojčata a my v půlce už stěží víme, kdo je kdo a co se děje? To může být k popukání!

Ví tvůrci, že točí blbost? Pravděpodobně ne. Susan Sontag by byla spokojená. Řekla by, že opravdový prožitek z braku (ona mluvila o campu, ale to je podobné) můžeme cítit jen tehdy, když jde o brak nezáměrný. Protože jen v něm je dost svérázné urputnosti. „Sebereflexivní brak“ slouží k povyšování a elitismu a jeho chtěnost brzy nudí. Ozvěny jsou ale točené s odhodlaností poskytnout nám nekonečně vzrušující a napínavé drama.

Stačí se jen podívat na zápal Karen Robinson v roli „columbovské“ vyšetřovatelky. A předně na Michelle Monaghan v hlavní dvojroli. Do svého výkonu dává 110 % a je neironicky skvělé to zanícení sledovat. Dvojrole jsou vždy úžasná příležitost k herecké exhibici, i když to může skončit podobnou katastrofou jako hysterický mladý Leo DiCaprio v Muži se železnou maskou – filmu, který je mu asi nejčastěji vytýkaný jako dno jeho kariéry.

Jenže Ozvěny si rochnění v klišé a přepálených hereckých volbách mohou dovolit. Jde o zábavu. Nízkou, roztomile hloupou srandu plnou šílených zvratů, které je ze strany tvůrců míněny smrtelně vážně. Úžasné.

Dva režiséři, co si říkají jen „Daniels", točí opravdu crazy videoklipy a filmy. Tento má zatím nejlepší recenze roku, ale musíte být hodně velcí fandové kung-fu, paralelních světů a buddhismu, abyste ho ocenili.