Nelítostný souboj: Pád Bílého domu vs. White House Down

Butlerův hrdina je vybaven traumatem a má razanci Jacka Bauera, což mu rozhodně získává žánrové body. Na druhou stranu má tendenci k patetickým hláškám, kdežto Tatumův ochránce se po vzoru Johna McClanea uchyluje k samomluvě. Těžko vybírat lepší charakter. Tatum působí o něco lidštěji a méně těžkopádně, v akci je zase Butler rozhodně větší bad-ass.

Antoine Fuqua rozhodně neodvedl u Pádu Bílého domu špatnou práci. Ve skutečnosti hned několikrát během filmu překvapil (na něj nebývalou) epičností, která je "skoro jako od Emmericha". Jenže originál je originál a slavný německý megaloman měl navíc k dispozici dvojnásobný rozpočet, což se prostě na kvalitě triků a destruktivních akčních scénách projeví. Fuqua odvedl dobrou práci, ale na svého slavnějšího kolegu se stále nechytá.

Emmerich je bezpochyby mistr svého řemesla, pokud mluvíme o schopnosti ničit slavné monumenty, případně rovnou celé světy. A ani běžná "muž proti muži" akce mu není cizí. Bez možnosti používat krev a brutální chvaty (jeho film je PG-13) je ale v žánru boje jednotlivce s teroristy v nevýhodě. Přeci jen vypadá o něco lépe, když hrdina láme vazy a nebojí se padouchy sprovodit ze světa dobře mířenou kulkou mezi oči. Fuqua si díky Rku vše může dovolit v plné parádě. Emmerich maskuje jako o život, ale kde nic není....

Oba filmy mají poměrně věrohodně provedený útok na Bílý dům (respektive v obojím to nevypadá úplně dementně) a následně si scénář s ničím příliš hlavu nepáře a jde vlastně jen o to, jak úspěšně dotáhnout hrdinu ke konci. Butlerova cesta je osamělejší a vážnější, Tatumova o něco humornější, ve výsledku ale ani jedna není lepší/horší. Hrdina proti všem v povinné dávce scenáristických klišé. Tady si mohou oba filmy podat zcela nezištně ruce.

Každý film má trochu jiný fíling. Zatímco Pád Bílého domu sází na brutalitu a má formu současných akčních stříleček, White House Down je až na absentující krev a fuckování vyloženě oldschool. I přes podobný základ je tedy každý film určen pro jinou cílovku. A v rámci svých škatulek oba filmy fungují ve smyslu "pokud mám slabost pro oldschool, budu nadšený z hláškujícího Tatuma, kdežto jako pařan ocením Butlerův syrový přístup".

Pokud jde o děj, nemá smysl chodit na oba filmy do kina. Jde v zásadě jenom o to, zda raději krvavější biftek (=Butler), nebo odlehčenější zábavu (Tatum).