Z LGBTQ+ verze Olověné vesty se nakonec vyklubal krásně pozitivní zážitek

Seržant Eismayer (Gerhard Liebmann) je tvrdý výcvikový důstojník, který jako by se vší silou pokoušel stát reinkarnací seržanta Hartmana z Olověné vesty. Upjatý, křečovitý, neustále vřískající rozkazy a udělující tresty i za tu nejmenší chybičku. Eismayer je tak trochu maskotem celého cvičiště, živoucí karikaturou – každý ho zná, každý si o něm vypráví vtipy a každý se ho bojí.

Jeho postupy jsou nejen jeho studenty, ale i vedoucími považované za předpotopní a na hraně přípustnosti. Rádi by se ho tedy zbavili úplně všichni kromě pár jeho přátel na vysokých místech, kteří nad ním drží ochrannou ruku. Ostatním nezbývá než čekat na vhodnou příležitost a záminku. Eismayer si je toho vědom, ale změnit se odmítá.

Jeho rutinu naruší původem jugoslávský kadet Falak (Luka Dimic), který se okamžitě vyznamená nejen svými nadprůměrnými schopnostmi, ale také tvrdohlavostí. Svého vedoucího otevřeně provokuje, a protože nejsme v éře Olověné vesty či Barryho Lyndona, kdy mohl velitel vojáka podle chuti uštvat, Eismayer s tím nemůže dělat o mnoho víc, než že řve tak, až se mu žíly na čele šponují k prasknutí, a rozdává za trest kliky, z čehož má Falak legraci. Vypadá to, že budeme sledovat tradiční příběh o boji nezkrotného mládí proti tradiční autoritě, která už navíc v jednadvacátém století trpí značnou impotencí.

Všechno se zlomí, když se ukáže, že Falak je gay a nehodlá to skrývat. Netrvá dlouho, abychom pochopili, že Eismayer je rovněž homosexuál, na rozdíl od mladíka ale celý svůj život zorganizoval tak, aby to pokud možno nevyšlo najevo. Jeho rodinná krize a odcizení s manželkou, jež jsme zatím v sledovali jen v náznacích, mají tedy hlubší důvody, než jsme tušili. Stejně jako jeho úpěnlivý strach opustit řád a plnění povinností. A v neposlední řadě fixace na muže, který dává hlasitě najevo vše, co on sám skrývá ze strachu, že by ho systém nikdy nepřijal.

Za menší odbočku stojí, že události, jež inspirovaly vznik filmu, se odehrály někdy koncem první dekády nového století. Není však zcela jasné, jestli se do stejné doby vrací i tato volná adaptace. Naznačovalo by to Falakovo hlášení se k jugoslávskému původu, pokud by tedy nebylo míněno hyperbolicky. Dimicovi je sice šestatřicet, jeho postava by ale z logiky věci měla být výrazně mladší. Zkrátka takový malý rébus.

Je pravděpodobné, že se pohybujeme v čase před deseti či patnácti lety. Důležité je to proto, že vztah společnosti k LGBTQ+ tematice se za tu dobu posunul víc, než si někdy uvědomujeme (stačí se podívat, jak homofobní mohly být před 15 lety mainstreamové komedie i v západních zemích), a tlak, který by Eismayer cítil, je v obou obdobích velmi odlišný.

Možná se ale tvůrci záměrně rozhodli o nejasné historické začlenění, aby nevyvolali dojem, že stud za homosexualitu je věcí minulosti. Ve filmu nevidíme, že by Falaka za jeho identitu někdo soustavně šikanoval nebo ho tvrdě vyčleňoval z kolektivu. Jde spíš o maličkosti, zdánlivě nevinné poznámky a nevhodné vtipy, které dokazují, že ostatní kadeti ho vnímají jako „jiného“ a jeho stav je pro ně rozhodně „nepreferovaný“. S takovým pocitem se gayové potýkají i dnes, obzvlášť v prostředí jako armáda, jež je definované hypermaskulinní estetikou.

I když dnes už nejspíš nikdo v noci v kasárnách homosexuály nezmlátí mýdly v punčochách, žít neustále obklopený více či méně patrnými náznaky vyčleněnosti není příjemné. A stačí to k tomu, aby to mnohé lidi udrželo „ve skříni“. Zvlášť starší ročníky jako Eismayer, kteří se už ve své lži hezky zabydleli. Sociální sítě navíc naplno ukázaly, jak „nehomofobní, ale…“ takzvaná slušná společnost stále je. Tlak tedy nemizí, jen nabírá méně přímé podoby (byť jsme se nedávno bohužel přesvědčili, že ne výhradně). Hrdinova panická hrůza z vlastní identity tedy zůstává odůvodněná, ať přiřadíme jakékoliv datum.

Snímek mladého režiséra a scenáristy Davida Wagnera ale nekončí jako tíživé drama. Umí vyvolávat pocity tísně – jak té, kterou protagonista cítí, tak oné, kterou se snaží vzbuzovat u svých svěřenců, hnaný marným přáním udržet si dojem kontroly. Celkové sdělení příběhu přesto směřuje k pozitivitě. Ano, vyoutovat se má své nevýhody, ale čelit jim po boku své lásky místo je nakonec příjemnější. A když nakonec (pozor, spoilery) Eismayer přede všemi po měsících utajeného vztahu vlepí Falakovi pořádnou vlhkou pusu, většina přítomných lidí jim s úsměvem zatleská.

Zní to trochu kýčovitě, ale mluvíme o rakouském filmu, a toho bohdá nebude, aby rakouský film nebyl střídmý, vkusný a precizní. Příběh má sice happy end a nabízí krásný okamžik uvolnění, ale netváří se, že všechno bude růžové. I když na povrchu to ostatní vojáci klukům přejí (a není důvod si myslet, že vědomě předstírají), pořád budou během hádek mezi sebou sahat k „buzíkům“ a „teploušům“. Pořád se vedle nich budou cítit nesví a budou jimi občas podvědomě vyvedení z míry. Stále je čeká řada trapných a nepříjemných situací. Podle filmu je to ale rozhodně lepší alternativa než žít jako Eismayer ve věčném zapření.

Rakušané letošním Mezipatrům přispěli malým komorním filmem, který se neuchyluje k hlasitým gestům ani prohlášením. Eismayer je promyšleně minimalistický, efektivní, ve svých ani ne devadesáti minutách neobsahuje zbytečnou scénu. Neříká nic zvlášť nového, ale jde o čistou práci.

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.