12.7.2022, 17:00

„Než člověk začne psát o filmu, musí se něco naučit o světě,“ říká kritička prestižního světového magazínu Variety

„Než člověk začne psát o filmu, musí se něco naučit o světě,“ říká kritička prestižního světového magazínu Variety 8 obrázků v galerii
Jessica Kiang | Foto: Getty Images, Andreas Rentz
Jessica Kiang je filmová kritička původem z Irska, žijící v Berlíně a pokrývající všechny hlavní evropské filmové festivaly pro americký magazín Variety. Krom toho má zkušenosti ze světových mediálních stálic The Guardian, Playlist, Rolling Stone a dalších. Ke Karlovým Varům má zvlášť blízký vztah, je sem vysílána od samého začátku její kariéry.

Kiang vystudovala mimo jiné filmovou teorii, ale pouze proto, že ji nezaujal jiný obor – neměla v plánu živit se psaním o filmu. Celých deset let po škole se věnovala cestování a pracovala v marketingu.

Přesně opačně, než bývá v oboru zvykem, si ale uvědomila, že slušné honoráře nejsou vše a že je načase začít dělat něco, co ji v první řadě bude dělat šťastnou. Ze dne na den dala výpověď, oprášila diplom a přihlásila se na inzerát Playlistu shánějícího filmové redaktory. Přes rutinní copyrightové a editorské pozice se brzy vypracovala na post žádané publicistky.

V posledních dnech karlovarského festivalu jsme se sešli a popovídali si o filmové kritice a její měnící se roli v měnícím se světě. A také o filmech, jak jinak.

Jessica Kiang | Foto: Jessica Kiang

Konečně zpátky na cestách!

„Tohle je můj třetí festival v řadě, pak si dva týdny odpočinu v Berlíně, kde bydlím, i když přesněji řečeno tam spíš mám sklad věcí, a pak vyrážím do Locarna, poté do San Sebastian… Takže ano! Konečně na cestách!“

Užíváte si to pořád?

„Rozhodně. Ráda cestuji, nevysiluje mě to jako některé mé kolegy. Mluvila jsem tu už s několika známými, pro něž šlo o první fyzický festival po lockdownu. Byla jsem překvapená, že si stěžovali, jak zase museli balit a někam se přesouvat, právě to je prý na festivalech nejvíc otravuje. Pro mě je takové uvažování nepochopitelné, ale to je asi obecně mou povahou. Dva roky v kuse jsem se zoufale těšila, kdy budu moct zase nasednout do letadla.“

Psát o středoevropských a východoevropských filmech pro primárně americkou platformu – máte vůbec čtenáře?

„To je věčný problém. Variety se drží principiální snahy hledat menší akce a menší filmy, jimž má smysl dát prostor. Vždy se ale musí bojovat s tím, že v Americe pro tento typ publicistiky a zpravodajství není velké odbytiště.

Variety je rozhodně americkocentrické médium, takže jsem předně vedená k tomu, abych psala o těch filmech, které budou uvedené na americkém trhu. Je to podobně otravné, jako když člověk musí recenzovat nějaký film jen proto, že v něm hraje známý herec.

Sdílím ideál většiny publicistů agendu spíš určovat než slepě kopírovat trendy, takže se na každém festivalu snažím najít takové tituly, jejichž recenzí bych jim mohla k americké distribuci pomoct. Může jich ale být jen pár, celkový rozpočet a prostor na recenze jsou pevně dané a většinou musím mířit na jistotu.“

Hranice lásky | Foto: Fabiana Hrubiš Mertová

Jak vás svým výběrem filmů uspokojují Karlovy Vary?

„Letos jsem byla po prvních pár dnech v mírné depresi, protože jsem viděla jeden špatný film za druhým a bála se, že standard nedosáhne moc vysoko. Nakonec se to ale vyrovnalo, viděla jsem několik silných titulů, včetně mého favorita Vlastního pokoje, a když nyní festival končí, můj celkový dojem je pozitivní. Rozhodně lepší než předchozí ročník, v němž byla hlavní soutěž poněkud chudá.

Čím si však vůbec nejsem jistá, je soutěž Proxima. Jednak nabídla slabý výběr filmů, jednak nahradila sekci Na východ od západu, která jasně a čitelně komunikovala silný koncept. Co má být tahle Proxima? Pořád mi to není jasné! Nevím, jaká mají být přesně kritéria ani co se jejím prostřednictvím organizátoři snaží sdělit.

Jako stálá návštěvnice Varů můžu říct, že sekce Na východ od západu pravidelně generovala stejné množství zajímavých titulů jako hlavní soutěž – to u Proximy neplatí. Možná to je ale příznak tohoto konkrétního ročníku.

Aby to ale nevyznělo špatně, Vary mám velmi ráda, prostupují celou mou kariéru a cítím k nim blízký vztah. I proto se cítím jistá, když je nějak posuzuju. I já jako tolik lidí oceňuji zdejší blízkost filmařů a diváků. Na jiných festivalech se zřídkakdy stává, že by se tyto skupiny opravdu mohly potkat tváří v tvář. Ačkoliv jako publicistka si ráda držím svůj odstup, považuji za skvělé, že na místech jako Karlovy Vary si je snadné uvědomit, že lidé, kteří točí filmy, jsou taky jenom lidé.

Možná jsem se právě tady naučila plně chápat, že můžu napsat negativní recenzi, která plně pojmenuje nedostatky, aniž by se nějak vezla na osobním ponížení filmařů. Také jsem se naučila, že když se mi nějaký malý film nelíbí, možná je lepší ho prostě nerecenzovat. Nechat ho projít festivalem a v klidu zmizet bez humbuku, aniž bych šlapala po snech nějakého debutanta, který do svého vysněného projektu vložil vše.“

Ve Varech se přestaly oddělovat dokumenty od fikčních filmů. Je to dobře?

„Z principu jde o pozitivní posun. Nemám ráda to podivné a často nefunkční dělení a považuji za krok správným směrem, že se všechny filmy pustí vedle sebe a na publiku se nechá, jak si je kategorizuje. Navíc to filmařům umožní snáz se pohybovat na hraně těchto forem a v poloze experimentu, což už teď dává v celosvětovém kontextu vzniknout některým z nejlepších titulů.“

Co česká nabídka?

„Nejsem odbornice na lokální filmy, nikdy jsem se na ně nesoustředila. Souvisí to s tím, o čem jsme mluvili – v platformě spojené s americkým distribučním okruhem není prostor o nich psát, protože se za mořem nebudou promítat. Viděla jsem ale Hranice lásky i ten druhý film s „láskou“ v názvu a byla jsem jimi velmi zklamaná. Jde o konvenční filmy bez výrazného vlastního rukopisu, obzvlášť u Hranic lásky je kontrast ukřičeného marketingu a výsledného filmu skoro nepatřičný. Naději vkládám ještě do dokumentu o přijímačkách na uměleckou školu, o něm slyším samou chválu, ten budu muset ještě dohnat.“ (Po rozhovoru Jessica Zkoušku umění zhlédla a napsala nadšenou recenzi, pozn. aut.)

Žijeme v době, kdy filmová kritika v záplavě hlasů vymírá, nebo je naopak potřebnější než kdy dřív?

„Jistě, každý dnes může být kritikem, a nemyslím, že to je nutně špatně. Jako ve všem ale existuje různá úroveň kvality a existují dobří a špatní filmoví kritici. Samu sebe nepřekvapivě řadím k těm dobrým, jinak bych tu práci nedělala. O svou pozici se proto nebojím, necítím se být ohrožená IMDb recenzemi ani Letterboxem. Kritici, kteří mluví o konci celé profese, zpravidla nejsou ti nejlepší a jsou pohlcovaní davem špatných kritiků, mezi něž patří. To ale samozřejmě mluvím o zkušenosti z anglicky psaných médií – nemohu plně posuzovat situaci v Česku.

Zkouška umění | Foto: Karlovy Vary (KVIFF)

Pokud něco ohrožuje filmovou kritiku a film obecně, tak jsou to ti, kteří se označují za filmové publicisty, ale jejich programovým cílem se zdá být osekání kultury na úzký úsek americké produkce, předně blockbustery Disneyho akvizic. To jde proti všemu, čím by měla filmová publicistika být, a když se to spojí s kulturou fanouškovství a její tendencí vytlačovat kritické uvažování, máme tu teprve problém. Úkolem filmových kritiků a publicistů je totiž rozšiřovat obzor, ne ho zastírat.

Proto myslím, že role filmových kritiků je zásadní. Ano, většina lidí nás nenávidí, ale dokud píšeme o méně známých filmech a upozorňujeme na nové věci, má naše práce smysl už jen tím, že do světa pouštíme důležité informace. Možná netáhneme čtenost žádného média, jsme ale jeho svědomím a duší.“

Veřejnost si často myslí, že kritici rádi píší negativní recenze. Z mojí zkušenosti filmoví kritici nedělají nic raději, než že chválí dobré filmy.

„Přesně tak. Proč bychom to jinak dělali? Nebudeme si tu nalhávat, že občas není zábavné vypustit negativní ventil, kde dáme najevo absolutní frustraci nad nějakou blbostí. Mířeno proti správným titulům to může být dokonce nezbytné a prospěšné. Obecně ale člověku nedělá nic větší radost než objevit nějaký skvělý malý film a vychválit ho, tak trochu ho adoptovat a opečovávat ho jako vlastní dítě.“

Před deseti patnácti lety vrcholil trend negativních kritik, hnaný hlavně nástupem videorecenzí na YouTube. Od toho se ale poněkud upustilo.

„Ano, známe to všichni – takové to cvičení v co nejtrefnější, nejvtipnější a nejoriginálnější urážce. Jenže ono není zase tolik způsobů, jak někoho vtipně urazit, a dřív nebo později vás to přestane bavit. Naopak hledat na filmech kvality a těšit se z nečekaných detailů, to se neomrzí.

Problém samozřejmě je, že čtenářsky nejatraktivnější jsou extrémně nadšené a extrémně negativní recenze. Nevím, jestli se s tím setkáváte i vy, ale v anglicky psaných médiích vás editor běžně poprosí, abyste u tříhvězdičkové recenze jednu hvězdu ubrali, nebo přidali, protože jakmile čtenáři vidí 3/5, často odmítají text číst. Co na tom, že v tom filmu může být hodně podnětných nápadů v konfliktu s velkým množstvím chyb a že takový zážitek může být skvělý? Matematicky je to průměr! Proto jakékoliv hodnoticí škály nenávidím.

A to prostupuje celý filmový průmysl – v Cannes se lidi viditelně tlačí do extatického nadšení či odporu, protože jen tehdy jsou jejich názory relevantní.“

Venuše v kožichu | Foto: Febiofest

Jaký je váš názor na Rotten Tomatoes?

„Měla bych být opatrná, protože jsem s Rotteny pracovala na rozšíření jejich seznamu top kritiků, takže jsem trochu zainteresovaná. V první řadě je problém, že metodika té stránky je pořád pro většinu lidí nečitelná a nechápou, že výsledné číslo značí poměr kladných recenzi, nikoli průměrné hodnocení. Naštěstí krom mé krátké spolupráce na top kriticích jsem se touhle stránkou nemusela víc zabývat, takže i ke mně se dostávají pouze titulky o nových kontroverzích. O tomhle pro mě psaní o filmu není, nevšímám si toho.“

Kolik „sebe“ vkládáte do recenzí? Píšete v ich formě?

„Obvykle se první osobě vyhýbám a je mi nepříjemná představa vkládat do textů konkrétní zmínky o mé životní zkušenosti, jakkoli jsem jí ovlivněná. Asi proto, že takové recenze nerada čtu. Jistě existují specifická periodika a žurnalistické žánry, kam takový přístup patří. Jiné to je také u velkých novinářských jmen, mezi která ale nepatřím. U normálních publicistů jako jsme my, platí, že stejně jako u hypernegativních recenzí, v nichž se ostatně kritik často výrazně zpřítomňuje, po několika kusech nevíte, co nového o sobě napsat. Mění se to ve zlozvyk. Můžete se jen opakovat a čtenáře nudit.

Naším smyslem je sloužit filmu a kinematografii pořádnou analýzou, ne sebeprezentací. Nejsem úplně nadšená ani z trendu psát recenze z pohledu konkrétní skupiny, a to přestože bych měla co psát ‚jako žena‘ nebo ještě líp ‚jako Asiatka‘. Nicméně když píšu, považuji se hlavně za filmovou kritičku.“

Jak moc hodnotíte film jako uzavřené umělecké dílo a jak jako součást světa a kultury?

„Stále věřím, že filmy jsou nejsilnější dramatické médium s největším společenským dopadem, jaké kdy lidstvo stvořilo. A každý film existuje jako objekt ve světě. Nemůžeme ho z něj vyjmout ani předstírat, že se snímek jednoho dne zjevil ve vzduchoprázdnu – to je veskrze nepřirozené. Stejně tak nejde předstírat, že během sledování filmu nemáme některé informace a znalosti, které ovlivňují náš dojem. Teď samozřejmě narážím třeba na filmy Woodyho Allena nebo Romana Polanského.

Záleží pak i na samotných filmech, nakolik nám dovolí odpoutat od těchto znalostí pozornost. Když natočí režisér, který byl odsouzený za znásilnění, film, v němž se velmi nezodpovědně a zlehčeně manipuluje s podobným tématem, jako Polanský udělal třeba ve Venuši v kožichu, tak před tím nemůžeme zavírat oči. Naopak je naše povinnost tuto spojitost pojmenovat a ujistit se, že o ní publikum ví.

Nesmíme to ale ani přehánět a hodnotit například staré filmy z dnešního hlediska bez ohledu na jejich dobový kontext. Opět platí, že my jsme tu od toho, abychom čtenářům rozšířili obzory a představili jim co nejvíc souvislostí. U filmů ze 40. let se můžeme bavit o toxické maskulinitě, musíme tak ale činit na základě znalostí světa 40. let.“

Vlastní pokoj | Foto: Karlovy Vary (KVIFF)

Vystačíte si s psaním?

„Video bych z vlastní vůle nedělala nikdy! Těch pár návštěv televize mi bylo vrcholně nepříjemných. Podcastů se občas účastním, to je ta nejjednodušší a nejlínější novinářská práce. Nemám ale vlastní, protože nejsem bílý muž v pozdních dvacátých nebo raných třicátých letech života, kteří mají na tenhle formát monopol.

Kdepak, já jsem pisatelka. A jsem pisatelka ještě víc, než jsem filmová kritička – umím si představit psát o něčem jiném snáz než produkovat filmový videopořad. Text zůstane vždy mým primárním formátem. Naštěstí doba, kdy se média hystericky snažila produkovat video, už pomalu odeznívá. Nyní se objevily ony mnohem snadnější a divácky vděčnější podcasty, u nichž se dá uvolněně vypovídat, a snaha se pak vloží do textu.“

Je pro vás filmová kritika věc jednosměrné komunikace se čtenářem, nebo se účastníte diskuzí?

„Když jsem začínala psát pro Playlist, ještě než se stal součástí Indiewire, šlo o médium formátované jako blog, s výrazným prostorem pro diskuze se tedy počítalo. Tehdy jsem mezi čtenáře aktivně vstupovala a pouštěla se do debat. Budovali jsme si tak fanouškovskou základnu, a dokonce našli pár talentovaných pisatelů, které jsme angažovali.“

Musím přiznat, že jsem v tomto ohledu celkem konzervativní a diskuzí se účastním málokdy.

„Já už dnes vůbec. Ze zásady. Jakmile jsem začala psát pro standardně formátované médium, kde to nebylo mou povinností, rychle jsem z diskuzí uprchla. V blogosféře existovala větší slušnost, lidé na sebe reagovali jako na lidi, u běžného média to funguje jinak. My kritici jsme terčem moc velké a moc hrubé nenávisti, pro vlastní psychické zdraví se nemůžu vystavovat tomu, co se v diskuzích objevuje.

V některých případech ani nemá smysl diskuzi zapínat, protože by produkovala příliš mnoho hrůzy. Jsem ráda, že Variety se nebojí v případě potřeby komentáře vypnout, někdy to je totiž jediná zodpovědná věc, jakou jde udělat.

Člověk samozřejmě musí být otevřený kritice své kritiky, oba ale víme, že k ní nevede cesta přes komentáře pod recenzemi.“

Jakou úroveň osobního zájmu a vzdělání byste čekala u filmových kritiků?

„Přišlo by mi velmi podivné, kdyby filmoví kritici nesledovali mnoho filmů a nečinili tak rádi. Protože jinak: ‚Co tady proboha děláš?‘ Filmová kritika musí být naprosto nezbytně prodlouženým tahem lásky k sledování filmů. Čekala bych tedy, že vzdělávání formou nakoukávání je naprosté minimum – sama jsem pandemii využila k doplnění mnoha restů, aniž bych pak o těch filmech něco psala.

Co se týče četby filmové teorie a historie, tady musím přiznat velké mezery, od školy jsem svou zásobu příliš neaktualizovala. Zjevně tedy musím říct, že to k mé práci není nutné, ale pogratuluji každému, kdo má energii se tomu oddat. U mě to je skutečně tak, že sledování filmů miluji, není tedy problém věnovat se tomu ve volném čase. To pro četbu odborné literatury neplatí.“

Čtete jiné filmové recenzenty?

„Lidé si často myslí, že kritici se navzájem znají a čtou se, podle mě tomu tak ale příliš často není. Podotkla bych však, že přinejmenším stejně důležité jako vzdělávat se o filmech je pro kritika důležité vzdělávat se o světě. Psát o filmech totiž znamená psát o světě, vyžaduje se od nás alespoň základní vědomost o prakticky každém aspektu společnosti. Jsem ráda, že než jsem se začala živit jako kritička, strávila jsem deset let zcela nesouvisející činností, která mi umožnila poznat různá místa a lidi. Na textu je velmi poznat, když to autorovi schází.

Za ideální tedy považuji, aby se mladý člověk aspirující psát o filmu víc než o médiu dozvěděl o světě. Kinematografie nám dává zážitky, jaké bychom nikdy nemohli zažít ve skutečnosti. Doceníme je ale právě tehdy, když máme s čím porovnávat.

Nechci říct, že mladý člověk nemůže psát o filmu - nejdůležitější vlastností kritika je zvědavost, kterou můžete mít v jakémkoliv věku. Jsem ale ráda, že jsem svá dvacátá léta strávila v úžasně přeplacené sféře marketingu, takže jsem měla spoustu času a prostředků. A pak jsem utekla k filmu, abych si zachránila duši.“

Ankety
Řídíte se při výběru filmů a seriálů doporučeními a recenzemi?
Ano, čtu recenze i doporučení uživatelek a uživatelů.
Předem čtu jenom doporučení uživatelek a uživatelů.
Předem čtu jenom recenze.
Doporučeními se neřídím, spoléhám se na vlastní vkus a potřeby.
Recenze čtu zásadně až po zhlédnutí filmu nebo seriálu.
Recenze ani doporučení mě vůbec nezajímají.
Spíš si nechám něco doporučit od přátel a známých.
Nejnovější články:
Načíst další články