Helena Třeštíková natočila druhý film s kriminálníkem Reném Plášilem. Vězeň svobody je hutně přemýšlivý a vyžaduje to i po publiku

Helena Třeštíková natočila druhý film s kriminálníkem Reném Plášilem. Vězeň svobody je hutně přemýšlivý a vyžaduje to i po publiku 8 obrázků v galerii
René - Vězeň svobody | Foto: Aerofilms
Nový časosběrný dokumentární film režisérky Heleny Třeštíkové René – Vězeň svobody, který vstoupí do kinodistribuce 7. dubna, uvádí v předpremiéře festival Jeden svět. Autorka tak navazuje na pozoruhodný titul René, za který v roce 2008 obdržela cenu Evropské filmové akademie v kategorii nejlepší dokument.

René Plášil, protagonista filmů René (2008) a René – Vězeň svobody (2021), má v kariéře ceněné dokumentaristky Heleny Třeštíkové mimořádné postavení. Autorka časosběrných filmů s mužem, který výraznou část života strávil ve vězení, natáčela s přestávkami od roku 1988, tedy přes tři dekády. René Plášil je navíc jediným mužským protagonistou, jemuž Třeštíková věnovala vlastní film (tedy hned dva).

Režisérka si Reného vyhlédla ještě před rokem 1989, když byl coby mladistvý delikvent bez životních perspektiv prvně ve vězení. Plášil později vystupoval jako notorický zlodějíček zosobňující symbol počátku devadesátých let. Tehdy si myslel (a nebyl sám), že na rozdíl od lopotících se spoluobčanů pomocí krádeží rychle zbohatne a bude si užívat.

Režisérka Helena Třeštíková natáčí s Reném Plášilem s přestávkami od roku 1988. | Foto: Aerofilms

Jenže roku 1991 byl odsouzen ke dvaceti měsícům odnětí svobody za loupež, během níž odcizil předměty za 300 československých korun. Během soudního přelíčení to v časosběrném filmu René jedna ze soudních přísedících komentuje tak, že odsoudili „chytrýho člověka jenom proto, že jednou selhal a rodina ho nechala na holičkách“.

Dráha vyvrhele soudní cestou

Pro Reného šlo o zlom. Bylo pár let po revoluci, cítil se ztraceně, bez sebedůvěry a motivace dělat něco se svým životem. Chtěl být užitečný, ale neměl ponětí o tom, kdo by ho chtěl. Někteří vězni se podle něj do vězení vrací, protože tam umí žít. „Venku je to samej problém, v base problémy neexistujou,“ říká v prvním filmu. Začíná se tetovat, zaznamenávat na tělo jako mementa duševní šrámy a pocity, které ve Valdicích a dalších věznicích prožíval. Začíná psát a přes Helenu Třeštíkovou vynášet ven své texty, které poprvé vyšly v knize Běžec na trati K. Tam píše, že ho jako šestnáctiletého ve druhé polovině 80. let soudce de facto navedl na dráhu vyvrhele a vytyčil mu život.

René Plašil na premiéře filmu v roce 2008. | Foto: Aerofilms

V průběhu let se z Reného stává pozoruhodná postavička, která ve vězení napíše několik knih, je v hledáčku bulvárních médií a důkazem, že vězeň nemusí být nutně povalující se neholený chlápek v teplákové soupravě. René cituje světové myslitele, ve vězení se věnuje řemeslu, nestylizuje se do role oběti. Když se ocitne na svobodě, vykrádá byty. Jednou to odnese i režisérka Třeštíková, když jí René odcizí věci za několik desítek tisíc korun. Film René z roku 2008 končí dosti bezútěšně, René ztratí vypůjčenou digitální kameru včetně natočeného materiálu a režisérka za něj musí namluvit audiokomentář. Co se stalo pak, o tom pojednává druhý film, René – Vězeň svobody.

Trailer: René – Vězeň svobody

Na začátku druhého dokumentu Renému Plášilovi táhne na čtyřicet (na konci oslaví padesátiny), zestárl, vyklidnil se, zřejmě hodně přemýšlel. Skoro bije do očí, že protagonista, který si chtěl vždy a za každou cenu žít po svém a v opozici k ostatním, se smířil se společností, když přistoupil na to vést život obyčejného maloměšťáka. Snímek René – Vězeň svobody de facto pojednává hlavně o těchto pokusech, které jsou občas úmorné, ale i přináší i vidinu jakéhosi klidu, životní perspektivy, možná dokonce štěstí. Fakt, že jde o mimořádně osobitý a intimní portrét, umocňuje komentář, který René k pomyslným kapitolám dokumentu namluvil.

Na scéně se objevuje Reného syn Petr, jehož matka zemřela v mladém věku a kterého vychovávala babička, než byl umístěn do všemožných výchovných institucí. Svým způsobem se jeho život podobá příběhu jeho otce. Mimořádné místo v časosběrném dokumentu zaujímají Reného partnerky. Díky vydaným knihám a mimořádnému ohlasu v bulváru vznikl jakýsi fanklub podporovatelek Reného Plášila.

Fanklub, minisukně a planety sluneční soustavy

Ve filmu se objeví minimálně tři ženy, které k Renému přilnou, nechají ho u sebe bydlet, píšou mu dopisy a svěří mu výchovu vlastního dítěte. O jaké ženy vlastně šlo? Co vztahem s Reném sledovaly? Šlo o zachránkyně, samaritánky, které si pomocí Renému něco kompenzovaly? Vycítily Reného zranitelnost? Nebo jen potvrdily fakt, že ženě zkrátka tak trochu tajemný grázlík imponuje?

Tajnosnubná je na druhé straně i krásná blondýnka, která se do Reného platonicky zamiluje a posílá mu dopisy. Do vězení za ním chodí v minisukni kratší než krátké, načež se s Reném loučí a on si oddychne: „Aspoň bude klid.“ Jak René stárne, přehodnocuje své požadavky a spokojuje se s málem. Mimořádně dojemné jsou scény, kdy vychovává syna své partnerky Michaely, vyzvedává ho ze školy, učí se s ním, probírá s ním hvězdnou oblohu a planety sluneční soustavy.

René - Vězeň svobody | Foto: Aerofilms

René – Vězeň svobody je ale především filmem Reného a Heleny, jejich důvěrného vztahu a Reného mimořádně otevřenosti, sdílnosti. Stominutový snímek je tak nabitý událostmi a myšlenkami, že se to až nedá „ukoukat“. Podobně jako první film i novinku doprovází úderná, ale minimalistická hudba Tadeáše Věrčáka, v níž hrají hlavní roli riffy vazbící kytary (připomínají Youngův hudební doprovod v Mrtvém muži Jima Jarmusche) a ambientní klavírní party.

Scény a příběhy v prvním filmu o Reném byly drsnější, potemnělejší. Pokračování bych trochu vytkl občasné výraznější skoky v čase (před finále z roku 2021 chybí skoro tři roky záběrů a výpovědí) a skutečnost, že kromě Reného jsou ostatní méně sdílní. Poslední partnerka Michaela sice řekne, že je René hodný, obětavý a je na něj spoleh, proč se ale rozešli, to se z dokumentu nedozvíme.

Podobně jako v prvním filmu rámuje Reného příběh tuzemské společensko-politické dění, inaugurace prezidentů, předvolební kampaně do parlamentu a podobně. Muž s ikonickým tetováním „fuck of people“ na krku, v kovbojských botách a s cigaretou v ústech to reflektuje vulgárními výrazy; vnímá vše jako žabomyší válku, která se ho netýká a nijak ji neovlivní.

René - Vězeň svobody | Foto: Aerofilms

Hlavní myšlenka filmu přetavená do podtitulu zůstává. Může si člověk svobodu zachovat i ve vězení? A řešit vězení v sobě v okamžicích svobody? A co svoboda vlastně je? René se od vykrádaček a myšlenek rychle nabytého jmění posunul k motivu zodpovědnosti, užitečnosti. Je vděčný za obyčejný život a klid.

Vedle časosběrů Heleny Třeštíkové Marcela (2006) a Katka (2010) patří René – Vězeň svobody jednoznačně k autorčiným nejpůsobivějším dílům. Plášil v závěru cituje osud bájného Sisyfa, který musí do kopce valit kámen. Ten mu ale vždy před dosažením vrcholu sklouzne a k smrti unavený Sisyfos svůj úděl opakuje dál a dál. V podání Reného a Třeštíkové nejde vůbec o laciné gesto či parafrázi. Uvidíme, zda se do budoucna dočkáme i třetího časosběru s Reném v hlavní roli.

hodnocení: 75 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.

Ankety
Který z první desítky nejlepších filmů všech dob podle ankety britského magazínu Sight & Sound máte nejraději?
1. Jeanne Dielman, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel
2. Vertigo
3. Občan Kane
4. Tokijský příběh
5. Stvořeni pro lásku
6. 2001: Vesmírná odysea
7. Dobrá práce (Beau travail)
8. Mulholland Drive
9. Muž s kinoaparátem
10. Zpívání v dešti
Žádný z nich jsem neviděl/a.
Nejnovější články:
Načíst další články