9.1.2022, 15:00

„Touha po jediné pravdě je nebezpečná,“ říká režisér Martin Mareček, který pět let natáčel s filmovým kritikem Kamilem Filou

„Touha po jediné pravdě je nebezpečná,“ říká režisér Martin Mareček, který pět let natáčel s filmovým kritikem Kamilem Filou 11 obrázků v galerii
Síla | Foto: Artcam Films
Nový dokumentární snímek Síla ceněného režiséra Martina Marečka (Pod sluncem tma, Dálava) promítají od čtvrtka tuzemská kina. Síla pojednává o pěti letech v životě Kamila Fily a v univerzálním smyslu slova se dotkne řady mužů v produktivním věku, kteří řeší (ne)naplňující práci, partnerství, rodičovství a ještě něco víc. S jakým motivem do natáčení režisér Mareček šel, co během procesu zažil a jak se dívá na dokumentaristiku v současném světě?
Režisér Martin Mareček | Foto: archiv autora

Proč by lidé měli jít na Sílu? Jaký je ten důvod?

„Chápu potřebu médií s autory mluvit, ale zároveň své filmy nerad předem vykládám. Nechci je nijak popsat, určit důvod a tím jasně zarámovat. Dělal jsem Sílu šest let a pro mě mluví sama za sebe. Mám pocit, že když ji budu teď obhajovat, tak ji oslabím. Ale dobře… Síla má různé nálepky jako ‚portrét krize maskulinity, vhled do problémů středního věku, zrcadlení rozporů‘. Já se ten film ale snažil natočit tak, aby v něm šel najít univerzální motiv lidské bytosti na rozcestí, která už má něco za sebou, něco pokazí, ale ještě má šanci na proměnu. Jestli lidé mají rádi příběhy, kdy nejednoznačný hrdina někam putuje a jeho mise se totálně převrátí, pak by je mohla Síla zajímat a bavit.

Než jsem film začal natáčet, sám jsem procházel osobním propadem, rozvahou, co se životem dál, když je člověk – dantovsky řečeno – v půli života na své pouti. Hodně jsem tenkrát znovu četl klasické romány, které mi pomáhaly získat nějakou kotvu. Jak předchozí Dálava, tak Síla je tímto fikčním backroundem ve struktuře dost ovlivněná. Když se někdo cítí osloven Citovou výchovou od Gustava Flauberta nebo Obrazem Doriana Graye od Oscara Wildea, pak by i v Síle mohl najít i nějaké obecnější motivy.“

Dá se Síla považovat za váš nejdéle realizovaný projekt?

„Z hlediska natáčení určitě ano, protože jsme začali točit už v roce 2015 a skončili v roce 2020. V roce 2021 se dokončovala střihově a postprodukčně.“

Trailer: Síla

Jak vidíte ten výsledek po pěti letech, kdy jde film do kin?

„Cítím úlevu, že je hotovo… Pořád ještě doznívá celý ten tvůrčí proces, kdy trávíte hodně času se členy štábu a s protagonisty filmu, což se netýkalo jen Kamila, ale i jeho rodiny a blízkých, kamarádů. Pro mě to byla první zkušenost časosběrného projektu a upřímně nevím, jestli to někdy budu opakovat, protože to bylo velice emocionálně náročné. S Kamilovou rodinou a dalšími lidmi, jeho partnerkami, kamarádkou a editorkou Ivou Baslarovou, jsem se vídal fakt dlouho, vztahy jsem budoval i mimo natáčení. Musel jsem neustále ohledávat, kam až můžu zajít, co můžu ukázat. V tom mi snad následně pomohl časový odstup a práce se střihačkou Janou Vlčkovou.“

Jak vlastně natáčení probíhalo? Kamil vám třeba zavolal, že se něco zajímavého děje a vy jste se snažili dát dohromady štáb a natočit to? Jak to fungovalo?

„Ten vztah byl velmi blízký a otevřený v tom smyslu, že mi Kamil v jednom svém životním období začal posílat svůj deník, takže jsem věděl, co prožívá, co dělá. Ale i já jsem mu pravidelně psal, udržoval vztah. Nebylo to tak, že by mi on sám někdy zavolal a řekl: ‚Pojďme to natočit,‘ nebo naopak mi pak něco zakazoval. Když něco prožíval, stěhoval se, něco řešil, často jsem se to dozvěděl. Když mě něco z toho zaujalo, tak jsem mu řekl, že zrovna tenhle motiv bych si rád natočil a zda tu událost se mnou může sdílet.“

Síla | Foto: Artcam Films

Jaký přístup jste coby režisér ke Kamilovi vlastně uplatňoval? Abyste ho nikam netlačil a podobně...

„Otevřenost. Na začátku jsme si vytvořili společné hřiště a pravidla hry. Já chtěl vyprávět příběh, který jsem si poskládal z dějů Kamilova života. Jednání Kamila a ostatních tvoří náplň toho příběhu. Obraz filmu Síla malujeme společně, ale já vytvářím rám, tón a veškeré další skladebné prvky tohoto obrazu. Kamil je, samozřejmě, žijící člověk, který ve světě nějak jedná. Ale já jsem z toho jednání vybral události a rysy, které mi přijdou důležité. Každý portrét je především autoportrét, na to se dost zapomíná. Dílo vypráví o autorech. Zkusím nabídnout ještě další analogii. Je Český snář od Ludvíka Vaculíka zcela fikční román, nebo tzv. dokumentární román? Jsou díla Kateřiny Šedé konceptuální performancí, nebo dokumentárně-komunitní akcí?

Dokumentární tvorba je umělecká adaptace reality. Pro mě byl Kamil od začátku partner, se kterým jsem mohl mluvit na rovinu, protože oba pocházíme z prostředí audiovize. Je chytrý, poučený, kdo jiný by si měl uvědomovat, že vzniká film, který si jeho autor upraví dle sebe, než briskní komentátor mediálních obsahů? Ale zároveň je to člověk, kterého jsem natáčel ve složitém období a v hraničních situacích. Tu zodpovědnost si uvědomuji. Nikdy jsem nezamlčoval Kamilovi své názory, ale ani jsem ho nijak nesoudil, nechtěl jsem ho vychovávat, někam tlačit. Náš vzájemný vztah bych nazval kritickým přátelstvím.“

Síla | Foto: Artcam Films

Jaký je Kamil Fila sociální herec? Jak navázal na dvojici elektroinženýrů z filmu Pod sluncem tma a na otce a syna z Dálavy?

„To je velmi dobrá otázka. Co to je vlastně to sociální herectví? Znamená to, jak chce člověk sám sebe ukázat, anebo to je, jak skutečně hrajeme sebe sama před druhými? Každý z nás se ráno vzbudí a nasune na sebe nějakou roli. Nějak jedná a chová se doma před rodinou, v práci, s kamarády, my tady spolu, když hovoříme, se nějak prezentujeme, představujeme. Když se začneme chovat jinak, než ve své ‚životní roli‘, může být naše sociální herectví nevěrohodné. Ale i s tímhle se dá ve střižně pracovat a publiku ukazovat.“

Myslíte, že si s přibývajícím časem natáčení uvědomil, že by s tím mohl třeba nějak pracovat?

„To ani ne. Používám metodu, která to úplně nedovoluje. Kamera je přítomná po celou dobu dialogické situace, ale netočím pořád. Prostě máme s kameramanem Jiřím Málkem a zvukařem Viktorem Ekrtem gesta, kdy záznam rozjet a kdy ho zastavit. Mimochodem, Kamil o sobě říká, že si je vědomý, jak je špatný herec, že by ani nedokázal předstírat jinou životní roli, nasadit si jinou masku. A já se domnívám, že skoro nikdo se nedokáže chovat a jednat jinak před kamerou a bez kamery – když jste s ním dlouho a natáčíte ho průběžně několik let. Ano, třeba někteří politici umí přeskakovat z rolí, ale zároveň vnímavý autor a posléze i divák přece vycítí tu míru sebeprezentace. Viděl jste ale v poslední době nějaký dobrý časosběrný film s politikem ze střední Evropy? Je nějaký politik, který by o sobě nechal svobodně natáčet?

Míru věrohodnosti u našeho filmu jsme, samozřejmě, řešili ve střižně. Film jsme pouštěli různým lidem, ale i Kamilovým blízkým. Reakce byla – jo, to je Kamil takový, jakého ho známe, jak na nás působí. To ‚působí‘ je ale důležité, neznamená to, že ho znají do detailů a vědí ‚kdo opravdu je‘.“

On ve filmu často mlčí...

„Kamil je v realitě založením tichý člověk. Ale pozor, jak říkal Stephen Hawking: ‚Tiší lidé mají nejhlasitější mysl.‘ Ale vy asi narážíte na situace, kdy je Kamilova postava zahnána do úzkých, třeba když mu někdo vysvětluje, jak by svůj život měl žít. To jsou především scény s Ivou Baslarovou anebo švagrovou Alexandrou Hroncovou. Střihačka Jana Vlčková měla pracovní název filmu Kamil Fila off-line. Chtěli jsme ukázat tu ztišenou tvář, někdy i tu odvrácenou stranu tváře sociálních sítí. Co jsme, když se neprezentujeme na Facebooku, před kamerami? A proč se potřebujeme ukazovat a kontrolovat svůj obraz? Co v tomhle máme všichni společné?“

Síla | Foto: Artcam Films

Kamil Fila šel coby portrétovaný s kůží na trh. Vyznívá tu ambivalentně, slova–myšlenky a činy si často odporují. Jaké druhy diváckých reakcí jste v rámci diskusí po filmu zaznamenal?

„Všechny možné. Občas to mělo kontemplativní–rozjímavý charakter. A někdy jsou to vášnivé polemiky. No jo, i my tady se pořád bavíme o Kamilovi, ale Síla je především ‚o něčem‘, redukovat ji na to, že je ‚o někom‘, mi připadá hloupé.“

Co na tom lidé nejčastěji oceňují? A co je naopak provokuje?

„Oceňují otevřenost, tím, že je to zasáhne. Třeba se v tom zahlédnou, zažívali podobnou životní situaci, příbuzné životní pochody. A provokují je asi ty zobrazované rozpory nebo vůbec důvod filmu o takovém hrdinovi. Ta škála reakcí je obrovská. Film osvětluje projekční plátno a každý z nás ho má v hlavě přece úplně jiné. Mně často chodí velmi osobní reakce od těch, co film viděli. Já s dovolením přečtu dnešní od Lukáše Senfta, kde je pár osobitých myšlenek: ‚Sílu jsem viděl v onlinu, dokonce dvakrát. Musel jsem na film myslet kontinuálně týden. Scény a téma filmu se do mě zažraly. Říkal jsem si, že film se klidně mohl jmenovat nikoliv Síla, ale Křehkost. To vyjednávání mezi maskulinitou (nejenom fyzickou) a nuancovanou citlivostí, mezi explozivní reakcí a zranitelností, která nechává naopak člověka propadat hluboko do sebe, to pro mě bylo natolik osobní drama, že ten film je pro mě do určité míry terapeutický. Nikoliv ve smyslu instantně řešící problém, ale vysílající na mentální-duševní pouť. Ten konec vytváří tak intenzivní a nesentimentální naději na katarzi, že to se mnou opravdu pohnulo jako máloco. Navíc je to naprosto civilní kontrapunkt k hrdinským finále velkofilmů, ta cesta každodenních hrdinů a hrdinek, co se učí využívat sílu a křehkost, selhávají a vzájemně se zvedají, je jedno z nejhezčích zakončení filmu, co jsem za dlouhou dobu viděl. Citlivost není slabost, ale náročně kultivovaná ctnost.‘

A samozřejmě pak jsou lidé, kteří se ozývají: ‚Proč se vůbec věnuješ tady tomu chlapíkovi?!‘ Co mi ale připadá jako nejlegračnější výklad, je, že si to Kamil objednal a vytvořil jako PR kampaň. Jasně, celý tvůrčí tým včetně producentů z Vernesu a HBO pracují pro Kamila Filu, aby znovu vládl české mediální krajině. Je zajímavé, jak se na tom řada lidí odkopává a co jejich reakce říkají především o nich samotných.“

Pro mě je příběh filmu univerzální, ačkoliv je jeho protagonistou Kamil Fila.

„To doufám. Ale chápu, že ten příběh může někoho úplně minout nebo zlobit.“

Síla | Foto: Artcam Films

Jak v současnosti vnímáte úlohu kin? Co to konkrétně znamená pro vás jako autora?

„Je to velká změna. Byl jsem příznivcem eventových projekcí dokumentárních filmů už před dlouhou dobou. Zažíval jsem to hodně se svými starými filmy jako Zdroj, Auto*mat, Pod sluncem tma. Byl jsem až takový promotér témat. Ale u svých posledních filmů se tomu bráním, protože jsou intimní a rád bych, aby se nechaly doznít. Nechat je uležet a přemýšlet, co jsem to vlastně viděl a proč. Ale rozumím tomu, že budoucnost kina v případě artových a dokumentárních projekcí se bez eventové aktivity úplně neobejde. Lidi to čekají, je to přidaná hodnota a šance, jak by kina v budoucnosti mohla fungovat. Ale nemyslím si, že to urychlil jen covid.“

Síla v kině asi bůhvíjaká čísla neudělá...

„Já bych byl rád, aby lidé Sílu viděli v kině. Už jen proto, že se v ní pracuje s poetikou filmového kritika dívajícího se na filmy v kinosále, protože to je jeho práce. Tenhle vizuální motiv provází celý příběh. A když to vidíte ve velkém formátu, tak to, myslím, funguje.“

Režisér Martin Mareček | Foto: archiv autora

Už se o tom mluví a spekuluje roky a plno lidí by to uvítalo. Chystáte nějaký hraný film?

„Nebráním se tomu. Obcházel jsem několik témat, měl v ruce i pár scénářů. Možná mám vnitřní blok, aby, když budu dělat hraný film, to nebyla jen nějaká blbina a měl jsem důvod příběh vyprávět ve fikčním rámu. Ale musím najít souběh a soulad mezi tím, že scénář pro mě bude přesvědčivý a nebude to nepříčetně drahý film. Pro mě má dokumentární natáčení pořád kouzlo toho poměrně levného a jednoduchého gesta. A je to vzrušující.

Na druhou stranu Dálavu i Sílu jsem se snažil vyprávět jako hraný film. Možná i proto to vzbuzuje tu škálu reakcí a provokuje. Diváci porovnávají postavu, kterou viděli ve filmu, s tou, kterou znají ze sociálních sítí, nebo jak si myslí, že ji znají.

Myslím si, že diváci mají často větší empatii k hrdinům z fikčního světa. Ve filmu se obrazově cituje a Kamil vypráví například o hrdinovi Studu, kterého hraje Michael Fassbender, což je též takový klopýtající protagonista. Je možné, že kdyby o něm vznikl dokument, tak ho lidi nevydrží sledovat. Budou ho brát jako sebelítostivého muže, který dělá hlouposti a není schopný navázat vztah. Ale hraje ho ten krásný Michael Fassbender, že… Kdyby to byl dokument, co by na to diváci řekli? Oslovilo by je to? Zlobilo? Proto nabízím vnímat Sílu jako příběh, který se může stát komukoliv z nás, jako archetyp bloudění v půli života.“

Stále se točí životopisné a oslavné dokumenty o významných osobnostech. Byl byste někdy něco podobného ochotný natočit? A o kom by dokument byl? Mluvící hlava plus archivy. O jaké osobnosti by to muselo být?

„Nevím. Mluvící hlava je věc, kterou neopovrhuji. Například Errolla Morrise mám moc rád, a to jsou velmi často filmy sestříhané z mluvících hlav. Fog of War o McNamarovi, který byl ministr obrany během krize v Karibiku, Standard Operating Procedure o praktikách ve věznici Abu Ghraib nebo jeho ještě starší film Thin Blue Line, kde rekonstruuje vraždu policisty. On mluvící hlavy využívá velmi svébytně, dialogicky, má na to i speciální natáčecí zařízení.“

V roce, kdy jste za Dálavu dostal Českého lva, byly vedle vás nominovány hned čtyři životopisně-oslavné dokumenty...

„Těchto filmů se asi pořád bude točit nejvíc, ale i životopisný film se dá udělat velmi dobře. Dokážu si představit, že bych vyrobil film s mluvícími hlavami i archivy, ale nechtěl bych vytvořit aseptický pomník. Já mám rád myšlenku, kterou už dávno vyslovil Václav Bělohradský. Nabízel pohled na určitý typ dokumentárních filmů, které v sobě mají zakódovaný demokratický, dialogický princip, v tom smyslu, že každý tvůrce by měl vždy umět rozlišit mezi monumentem, který svým dokumentem bourá, a tím, který svým dokumentem staví. Myslel to tak, že fakta i jevy žijí v příbězích, a ty se pak můžou změnit v monumenty. Dobrý dokumentární film v sobě nějak zviditelňuje konečnost každého příběhu a tím zároveň odhaluje přelakovaná místa, praskliny a škvíry toho monumentu. Proto je určitě dobře, že některých diváků se Síla dotkne, někteří se kvůli ní třeba i pohádají. Opravdu jsem nechtěl vytvořit jednolitý monument, který se dá pohodlně vystavit a vyložit. Touha po jediné absolutní pravdě může být nebezpečná.“

Ankety
Kterému filmu byste dali Českého lva?
Atlas ptáků
Chyby
Muž se zaječíma ušima
Okupace
Zátopek
Nemůžu posoudit.
Na české filmy se moc nedívám.
Nejnovější články:
Načíst další články