Atlas ptáků se skvělými herci má vtahující, leč nedotažený a rozporuplný námět

Když jde o peníze, člověk by zapověděl i vlastního sourozence. To se rozhodně dá říct o protagonistovi Atlasu ptáků, jímž je majitel dosud prosperující firmy Aron Ivo Róna (Miroslav Donutil). Tradiční rodinný podnik, v jehož čele stojí už třicet let, je pro zásadového podnikatele vším. Nepříznivé zprávy o čtrnáctimilionovém dluhu mu tak nejprve přivodí infarkt, jehož následků ani apelů lékařů však Ivo nedbá a společně se svým synem Martinem (Martin Pechlát) a švagrem Davidem (Vojtěch Kotek) vyráží po stopách dlouholeté účetní Marie (Alena Mihulová). Vše totiž ukazuje na to, že osamělá matka Marie potají vysávala firemní účty a nyní prchá za svým „facebookovým přítelem“, americkým mariňákem sloužícím v Afghánistánu.

Žánrově mnohočetný námět, který může být rozpracován do komorního rodinného dramatu stejně jako do napínavé investigativní detektivky, nepostrádá hlavně v úvodní půlhodině pohlcující aranžmá. Róna je v podání věčně upoceného a velmi přesvědčivého Donutila nepředvídatelnou figurou, jejíž emocionální chlad a všeobjímající starost o byznys dá vzpomenout třeba na mediálního papaláše Logana Roye (Brian Cox) ve vynikajícím americkém seriálu Boj o moc. Ten rovněž začíná infarktem mocného byznysmena a následně se rozpoutává nekompromisní rodinná válka o celé impérium a dochází k odhalování potemnělé minulosti postav.

S takovými motivy ale Atlas ptáků jen nezávazně koketuje a připomíná je například scénou, kdy Martin používá otisk prstu svého rehabilitovaného otce, aby se dostal do jeho zabezpečeného telefonu. V něm posléze skutečně objevuje podivná tajemství, týkající se především otcovy záletnické minulosti. Úzký rodinný okruh Rónů, který tvoří ještě Ivova dcera a Davidova manželka Eva (Pavla Beretová) a jejich malý syn Jakub, má ostatně k harmonickému vzájemnému soužití daleko. Zdrojem napětí je ovšem primárně Ivo, kdežto minulost ostatních rodinných aktérů zůstává jen nepatrně načrtnuta a nerozvedena. To je politováníhodné hlavně v případě Martina, na nějž se Ivo v závěru filmu osočuje, že z něj „mluví mindráky a bojí se ženských“. Tento charakterní aspekt však tvůrci dále nerozvádí a setrvává na půli cesty podobně jako značná část vyprávění.

Režisér a scenárista Olmo Omerzu, jenž stojí za spíše kladně přijatými snímky Všechno bude a Rodinný film, se totiž na ploše devadesáti minut soustředí hlavně na Iva a jeho postupně osvětlovaný vztah s Marií. A to není z principu vůbec špatně, neboť obě postavy jsou zdaleka nejzajímavějšími prvky příběhu a jejich „backstory“ bude publikum především v úvodní půlhodině zajímat. Donutilův odtažitý protagonista je vysloveně zajatcem vlastní minulosti, poznamenané osobními aférkami, ztrátou manželky i upřednostňováním byznysu před rodinným štěstím. Marie s sebou rovněž vláčí minulé křivdy, způsobené prací pro Iva a jejich milostným vzplanutím, a v neuvážlivém odčerpání podnikových financí hledá spravedlivé vykoupení a šanci na nový začátek.

Obě prolínající se linie jsou samy o sobě silné a disponují skvělými herci – zmínit si speciálně zaslouží také Alena Mihulová, jejíž vyobrazení naivně důvěřivé a zhrzené ženy skýtá možná ještě větší působivost než Donutilův bručoun. Problém ovšem nastává ve spolupůsobení všech motivů a především v tom, že po oné první třicetiminutovce přestává fungovat moment překvapení i snaha o vytváření zvědavosti. Marie se pod tlakem Iva, Martina a Davida neuvážlivě prořekne a dozná se k vlastní vině, přičemž záměry jejího vysněného prince z amerických jednotek se dají už velmi snadno odhadnout.

Co potom sejde na tom, že Alena Mihulová stále ztvárňuje smutnou zaslepenost své postavy s nepolevující přesvědčivostí a že rodina se od tajuplného Iva stále více odvrací, když vše skončí dle očekávání a jen s minimální emocionální katarzí? Donutilův antihrdina se v součtu nijak znatelně nerozvíjí, jeho potomci jsou odstrčeni do ústraní a poselství, která si má divák z tohoto devadesátiminutového hromadění deprese odnést, jsou předkládána ve formě titulků, doprovázejících prozpěvování venkovního ptactva. „Bohatý je ten, kdo je chudý a bez dluhů,“ zní například poučení „ze zobáku“ holuba z úvodu filmu, které publiku velmi otevřeně sděluje, co si má o charakteru Donutila myslet.

Takových vsuvek užívá Omerzu hned několik a zřejmě mají za úkol vytvořit kontrast mezi sobeckým lidským jednáním a průzračnou nevinností okolního ptactva, nezatíženého ani gravitací, ani malichernostmi ohledně peněz a emocí. Kontrast se ovšem vytváří spíše ve vztahu k jinak standardnímu a nijak výraznému formálnímu uchopení, v němž „mluvící ptáci“ vyznívají rušivě. A to lze napsat také o několika rozostřených záběrech z afghánských misí amerických vojáků, které být ve filmu určitě nemusely, protože by to pochopení Mariiny osobní linie nijak neovlivnilo.

Tato podivná doslovnost navíc nepasuje k jinak osekanému příběhu, jehož vyznění je záměrně neuspokojivé a svým způsobem zajímavé. Emoce se sice nedostavují a překvapení z podoby vyústění už vůbec, avšak tvůrcům lze připsat k dobru, že alespoň nesklouzli k laciné telenovelea publikum drželi stále zaháčkované jen oddalováním pozitivního rozřešení. Hlavně díky přesvědčivým hercům a spíše úsečným dialogům, které vyznívají rovněž autenticky a nesklouzávají k afektované melodramatičnosti, by diváci a divačky neměli mít větší problém s identifikací s postavami, jimž bychom ve finále i přáli dobrotivý zásah shůry a vzájemné potřesení rukama.

Minulost a chyby se ovšem v Atlasu ptáků, jehož název odkazuje zejména k ptačím přezdívkám Ivových milenek, žádnému z aktérů neodpouští. Stávají se naopak věčnou ozvěnou, o níž si štěbetají ptáčci v korunách stromů – a byť je divák v součtu příliš odkázán na jejich 'otitulkované' myšlenky a snímek mu nedává moc prostoru k vlastním interpretacím, vyprávění o těchto aktérech a o jejich skutcích rozhodně není zbytečné ani zcela stereotypní.

Atlas ptáků je v mnoha ohledech pozoruhodný snímek, který se vyplatí zhlédnout už kvůli nadstandardním hercům a mezinárodním ambicím, otisknutým třeba do častého užívání angličtiny. Česká alternativa Boje o moc se dle očekávání nekoná a struktura rodinného dramatu dostává trhliny v místy uspěchaném a nekonzistentním, jindy naopak zbytečně doslovném a předvídatelném provedení. Zásluhou dobře vykreslených postav a ústřední vtahující zápletky, která odhaluje křehké rodinné vztahy, se však jedná o poctivou tuzemskou produkci se sympatickým, byť nedotaženým přesahem.