Recenze: Nikdy neodvracej zrak - film inspirovaný dramatickým osudem jednoho z nejdražších světových žijících malířů

Recenze: Nikdy neodvracej zrak - film inspirovaný dramatickým osudem jednoho z nejdražších světových žijících malířů 9 obrázků v galerii
Nikdy neodvracej zrak je výpravný životopisný film, sledující osudy talentovaného umělce od raného dětství (okolo roku 1940) po úspěšnou první výstavu v 60. letech. Vzhledem k tomu, že jde o umělce německého, není nouze o dramatické události, vyplývající z měnícího se společenského systému (nacismus > komunismus > útěk do Západního Německa). Stejně tak není nouze o extrémně dramatické osobní události a o rozervanost mladého umělce.

Jakýkoliv pokus shrnout děj tohoto více než tříhodinového filmu musí selhat, protože většina jeho podzápletek je nápaditě propletena a protože film dobře funguje jako celek, a ne pouze jako série zajímavých historek. Čímž se liší od desítek, ne-li stovek filmů, které se neúspěšně snažily o něco podobného (například česká trilogie Zahradnictví).

Stručně bych o ději napsal jen to, že hlavní hrdina jménem Kurt Barnert (většinu času Tom Schilling) je pronásledován politickými systémy i osudem, a že si shodou okolností vezme za ženu dceru ex-nacistického (nyní komunistického) gynekologa, který kdysi dávno poslal na smrt jeho milovanou tetu, protože se tloukla nahá popelníkem do hlavy a domnívala se, že smysl veškeré existence se skrývá přesně v 880 Hertzech. Z čehož vyplyne něco úplně jiného, než byste čekali.

Film napsal a režíroval Florian Henckel von Donnersmarck, který před 12 lety natočil skvělé Životy těch druhých (2006) a po nich hodně divného amerického Cizince (2010). Nyní se opět vrátil k němčině a je to pouze ku prospěchu věci.

Vzhledem k tomu, že jsem předem o filmu slyšel hodně dobrého, schválně jsem si o něm nic nezjišťoval a nic nečetl. Tudíž jsem měl v kině velmi zvláštní pocit, kdy jsem si místy nebyl jistý, zda se dívám na kompletní fabulaci, nebo na životopis někoho, kdo skutečně existoval - a několikrát jsem se mezi těmito dvěma stavy přepínal. Závěrečná třetina filmu je totiž věnována některým velmi specifickým uměleckým dílům, která hlavní hrdina vytvořil a konec filmu neobsahuje nic jako "typickou filmovou příběhovou pointu" (a nezapomeňme, že film končí, když je hlavnímu hrdinovi teprve okolo 30 let a nechystá se umřít). To všechno vypadá jako životopisný dokument, ale je to ve značném rozporu především s prvními dvěma hodinami filmu, ve kterých je mnoho typicky červenoknihovnových zvratů, které velmi odporují zákonům pravděpodobnosti a hodily by se třeba do Legendy o vášni (1994).

Trailer:

A jak to tedy je? Film je inspirován životem skutečného německého malíře, který se ovšem nejmenuje Kurt Barnert, nýbrž Gerhard Richter, a nikdy jsem o něm neslyšel (což není divu, protože z německé kultury znám v podstatě jen Kraftwerk a Milli Vanilli). Film je jeho životem inspirován jen velmi volně a je zajímavé přečíst si po jeho zhlédnutí co v něm odpovídá pravdě a co bylo vymyšleno. Ovšem stoprocentně se to asi nikdy nedozvíme, protože Donnersmarck údajně strávil mnoho týdnů v rozhovorech s (dosud žijícím) Richterem a nikomu neřekl, co se při nich vlastně dozvěděl. Vytváří to okolo filmu docela zajímavé meta-tajemství a trochu se to podobá přístupu Hayao Miyazakiho v jeho úžasném Zvedá se vítr (který vznikl sloučením dvou historických postav do jedné a přidáním značného množství fabulace).

Hlavní devizou filmu pro mě byl scénář, který obsahuje opravdu originální zvraty, hrající si s divákovým očekáváním. Dovolte mi konkrétní příklad (s mírnými spoilery, ne o mnoho většími, než jsou v traileru):

Kurt a jeho milá Ellie jdou na společnou večeři s Elliinými rodiči. Matka ví, že spolu Kurt a Ellie mají intimní vztah, a přeje jim to. Kurt ví, že to matka ví. Ellie neví, že to matka ví. Otec ví, že Kurt a Ellie spolu chodí a čekají dítě, ale Kurt ani Ellie netuší, že to otec ví. Otec rozhodně nechce, aby jeho dcera měla dítě s takovým budižkničemu. Dobrá rozehrávka.

Kurt se odváží rodičům při večeři říct, že mají s Ellie vztah. Chce jim také říct, že čekají dítě, ale tchán mu to nedovolí a "jakoby náhodou" ho přerušuje kdykoliv to chce říct. Prozatím netušíme proč.

Po večeři, cestou domů, si Elliin otec vezme Kurta stranou a řekne mu něco jako: "To je dobře, že jsi nám tak brzo řekl, že s Ellie chodíte, protože ti musím prozradit něco důležitého. Ellie má od dětství vážné gynekologické problémy a kdyby náhodou otěhotněla, pravděpodobně by ji to zabilo. Tak si dej velký pozor, aby nepřišla do jiného stavu." (Což si samozřejmě vymyslel a divák to ví.)

To celé by byla slušná rozehrávka na další zápletku, ale Donnersmarck je nečekaně originální v tom, že nechodí kolem horké kaše a Kurt tchánovi okamžitě řekne, že Ellie už těhotná je. Načež tchán své dceři okamžitě (ještě téhož večera) udělá doma potrat, což je jednak originální scenáristický vývoj a jednak slušný twist od víceméně komediální rozehrávky k něčemu extrémně zrůdnému.

Takovéto drobnosti (kterých je ve filmu dost) jsou pro mě dokladem toho, že si někdo dal na scénáři záležet a že je možné přijít s nečekými zvraty a nenutit přitom postavy, aby se chovaly jako úplní idioti. Ještě lepší je, že některé zdánlivé náhodné drobnosti jsou využity k tomu, aby o mnoho desítek minut později bylo něco patřičně vypointováno (non-stop klobouk na hlavě). A dočkáme se překvapivého množství fungujícího humoru, často v nečekaných dramatických okamžicích (např. závěrečná pointa scény "útěk do Západního Německa").

Nikdy neodvracej zrak | Foto: Beta Cinema

K tomu všemu se pak druží excelentní herecké výkony. Především Sebastian Koch v roli tchána / ex-nacisty je skvělá zrůda, která se ale nikdy nepřeklopí v karikaturu a jistým úchylným způsobem je možno s ní soucítit (trochu). Plus nádherná kamera (mnoho velmi výpravných scén) a soundtrack Maxe Richtera, který sice neobsahuje žádné explozivní zapamatovatelné motivy, ale je ve filmu skoro non-stop a správně zahušťuje emoce. Pochválit musím také střih, především scénu v úvodní části filmu, kdy je v jedné scéně stříháno mezi několika událostmi, které se odehrály na různých místech a v různých okamžicích, a přitom je jasné, co se děje, proč je to tak sestříháno a co tím tvůrce chtěl říct.

Mé připomínky k tomuto velkofilmu jsou jen dvě: A) Bez znalosti historických souvislostí může působit poněkud divně ta oscilace mezi "totální červenou knihovnou" a "životopisným filmem". B) 189 minut bez přestávky je opravdu hodně.

Hodnocení: 90%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

P.S: Tři litry!

Ankety
Chtěli byste, aby Diesel natočil Poslední lovec čarodějnic 2?
Určitě!
Vůbec.
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist